Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele R. M., t.č. Vazební věznice Praha 4 - Pankrác, zastoupeného Mgr. Martinem Vondroušem, advokátem, se sídlem 8. března 21/13, Liberec V - Kristiánov, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 601/2019-1610 ze dne 24. 7. 2019, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 12 To 13/2018-1455 ze dne 5. 6. 2018 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 49 T 8/2016-1286 ze dne 6. 2. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění :
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to zejména právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále též namítá porušení článku 2 odst. 2 Listiny a článku 2 odst. 3 Ústavy.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "soud prvního stupně") ze dne 6. 2. 2018 č. j. 49 T 8/2016-1286 s dalšími spoluobviněnými uznán vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy. Za uvedený trestný čin jej soud prvního stupně odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Současně soud prvního stupně rozhodl, vedle uvedeného trestu o uložení ochranného opatření zabrání věci, kteréžto podrobně specifikoval v příslušném výroku svého rozsudku. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, a to do všech výroků napadeného rozsudku, které se jej týkají, přičemž jeho odvolání Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem č. j. 12 To 13/2018-1455 ze dne 5. 6. 2018 zamítl jako nedůvodné. Poukázal při tom i na to, že v projednávané trestní věci jde přitom již o druhá rozhodnutí soudů nižších stupňů, neboť původní rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 9. 2016 č. j. 49 T 8/2016-864 byl k odvolání všech tří spoluobviněných a státního zástupce Vrchním soudem v Praze usnesením ze dne 11. 7. 2017 č. j. 12 To 52/2017-1051 v plném rozsahu zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Nejvyšší soud napadeným usnesením č. j. 11 Tdo 601/2019-1610 ze dne 24. 7. 2019 odmítl stěžovatelovo dovolání s tím, že právní kvalifikace skutku je přiléhavá že ve věci nedošlo k extrémnímu nesouladu právního hodnocení a zjištěného skutkového stavu.
3. Stěžovatel namítá extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů a zásah do svého práva na spravedlivý proces, protože se obecné soudy nevypořádaly dostatečně s jeho argumenty. Stěžovatel zpochybňuje provedený znalecký posudek a poukazuje na to, že nalezený sušený materiál rostlin konopí u spoluobžalovaného je nejasného původu a nebylo dostatečně prokázáno, že pocházel z předchozího pěstebního cyklu z pěstírny v B. Dále uvádí, že bylo nedostatečně vysvětleno, jak obecné soudy určily škodu za neoprávněně odebranou elektrickou energii. Stěžovatel dále nesouhlasí s tím, že mu soudy neuvěřily, že neměl povědomí o tom, k jakému konkrétnímu účelu je nemovitost využívaná, a předestírá vlastní argumenty, které však jsou jen opakováním argumentace z řízení před obecnými soudy. Stěžovatel se domnívá, že v napadených rozhodnutích není jednoznačným způsobem vytyčeno období, v němž docházelo k protiprávnímu jednání, a nebyl zjištěn skutečný objem neoprávněně odebrané elektrické energie, neboť není jasně určeno, za jaké konkrétní období došlo k vypěstování příslušného objemu sušeného materiálu. Stěžovatel se rovněž domnívá, že byl obecnými soudy nad rámec prokázaného stavu navýšen počet pěstebních místností, přičemž tvrdí, že byla v předmětné nemovitosti pěstovaná marihuana v pěti, a nikoliv ve třinácti pěstebních místnostech. Stěžovatel dále rozporuje to, zda bylo dostatečně prokázáno, že sušina rostlinného materiálu nalezená u jeho spoluobžalovaného je totožná s rostlinami nalezenými v pěstírně v B., že se nacházel v rozhodnou dobu v nemovitosti a že prováděl tvrzené finanční transakce.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
6. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
7. Ačkoli stěžovatel odkazuje na své právo na spravedlivý proces, podstata jeho polemiky se závěry napadených soudních rozhodnutí je založena na hodnocení podústavního práva, procesních postupů a zjištěného skutkového stavu případu, nemá tedy vlastně žádný ústavní rozměr. S věcnými a právními námitkami stěžovatele se pak obecné soudy vypořádaly způsobem, který nelze shledat rozporným s právem stěžovatele na soudní ochranu Ústavnímu soudu nenáleží zasahovat do volné úvahy obecných soudů, která není ani excesivní, ani neodůvodněná ani do jejich právních hodnocení na úrovni podústavního práva a provádění důkazů a z nich vyvozených skutkových zjištění. Odůvodnění napadených rozhodnutí odpovídá standardům na tento typ rozhodnutí kladeným, jsou zpracována pečlivě a odpovídají na argumentaci stěžovatele. Rovněž skutková zjištění nalézacího soudu jsou dobře vysvětlena a Ústavní soud ani na této úrovni neshledal extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a jejich právními hodnoceními obecnými soudy.
8. S ohledem na to, že Ústavní soud dospěl k závěru, že postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu