Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatelů Bc. Ladislava Regnarda a Terezie Regnardové, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2017, č. j. 30 do 2509/2017-339, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2017, č. j. 51 Co 4/2017-298, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 24. listopadu 2017 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání, v němž navrhovatelé brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím.
2. Toto podání nebylo možno považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, neboť trpělo řadou formálních a obsahových nedostatků [srov. § 34, § 72 odst. 6 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a pro řízení před Ústavním soudem nebyli navrhovatelé zastoupeni advokátem (srov. § 30, § 31 zákona o Ústavním soudu).
3. Podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, neodstranil-li navrhovatel vady návrhu ve lhůtě mu k tomu určené.
4. Obecně platí, že je na Ústavním soudu, aby učinil opatření k odstranění vad podání, neboť smyslem výzvy a určení lhůty podle § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se nedostatek podání odstranit, jsou vyvozeny vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti.
5. V nyní projednávaném případě však Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelé se k dnešnímu dni obrátili na Ústavní soud již velkým množstvím podání, přičemž byli vícekrát vyzýváni k odstranění vad svých návrhů a poučeni o nezbytnosti právního zastoupení před Ústavním soudem, včetně možnosti návrh odmítnout bez věcného projednání, pokud vady podání nebudou odstraněny. Ústavní soud tak nemá žádné rozumné pochybnosti o tom, že stěžovatelé již byli dostatečně seznámeni s požadavky kladenými zákonem o Ústavním soudu na návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, včetně povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem, a to již při podání ústavní stížnosti.
6. Ústavní soud je přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožným stěžovatelům vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v mnoha případech předchozích. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovatelům zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým.
7. Ústavní soud proto v nyní projednávané věci shledal důvody pro přiměřenou aplikaci § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl. Postupoval tak stejně, jako v případě stejných stěžovatelů již v minulosti učinil (viz např. usnesení ze dne 7. června 2017 sp. zn. III. ÚS 1556/17, ze dne 21. května 2015 sp. zn. III. ÚS 1303/15 aj.).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2017
Jiří Zemánek, v. r.
soudce zpravodaj