IV. ÚS 249/06

IV.ÚS 249/06 ze dne 22. 12. 2006

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Euroconsult, spol. s r. o., se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 21/831, IČ: 410 34 970, zastoupené Jiřím Taišlem, advokátem se sídlem Praha 8, Pobřežní 4, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2003, č. j. 29 Co 701/2003-100, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2004, č. j. 36 C 22/2004-12, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2004, č. j. 11 Cmo 188/2004-29 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2006, č. j. 21 Cdo 1217/2005-49, takto:

Ústavní stížnost s e odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 5. 2006 a podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení ve výroku citovaných rozhodnutí s tím, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces, právo na odvolání, právo jednat před soudem, právo k věci se vyjádřit a právo na veřejné ústní jednání i před odvolacím soudem podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z předložené ústavní stížnosti a přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 26. 2. 2003, č. j. 4 C 472/2001-89, byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobkyni Euler Hermes Čescob, úvěrové pojišťovně, a. s. (původně ČSOB, úvěrové pojišťovně, a. s.) částku 74.970,- Kč s příslušenstvím a náklady řízení. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka dne 11. 6. 2003 v zákonné lhůtě "blanketní" odvolání. Usnesením Okresního soudu Praha-západ ze dne 13. 6. 2003, č. j. 4 C 472/2001-95, byla stěžovatelka vyzvána, aby své odvolání doplnila. Usnesení bylo stěžovatelce doručeno dne 21. 7. 2003 a stěžovatelka na ně reagovala podáním doručeným soudu dne 4. 8. 2003, v němž uvedla, že rozsudek napadá v plném rozsahu, žádá, aby byl změněn tak, že se žaloba v plném rozsahu zamítá, neboť soud při svém rozhodnutí nevzal v úvahu veškeré skutečnosti a důkazy, které byly u soudu podány, při svém rozhodnutí zaujal nepřesný právní názor, neobjasnil dostatečně skutkový stav a pravděpodobně omezil právo stěžovatelky na spravedlivý proces. Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 12. 11. 2003, č. j. 29 Co 701/2003-100, odvolání odmítl s tím, že stěžovatelka i po poučení soudem žádné konkrétní a přesně specifikované odvolací důvody neuvedla a proto nelze rozhodnutí samé ve věci přezkoumat. Stěžovatelka proto podala ke Krajskému soudu v Praze žalobu pro zmatečnost posledně citovaného rozhodnutí. Krajský soud usnesením ze dne 26. 4. 2004, č. j. 36 C 22/2004-12, žalobu zamítl. Vrchní soud v Praze na základě podaného odvolání stěžovatelkou napadené rozhodnutí soudu I. stupně usnesením ze dne 30. 9. 2004, č. j. 11 Cmo 188/2004-29, potvrdil. Stěžovatelka podala ve věci i dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. 2. 2006, č. j. 21 Cdo 1217/2005-49, dovolání odmítl.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti k řízení o odvolání u Krajského soudu v Praze proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 26. 2. 2003, č. j. 4 C 472/2001-89, které předcházelo před řízením pro zmatečnost, uvedla, že své odvolání doplnila dle svých možností s tím, že by jako účastník řízení měla mít možnost odvolací důvody konkretizovat v rámci ústního jednání u odvolacího soudu při přednesu odvolání. Dále stěžovatelka namítala, že poučení soudu nebylo dostatečné, neboť v předmětné době neměla žádného právního zástupce a soud měl tuto skutečnost zohlednit a poučení o doplnění předmětného odvolání této skutečnosti přizpůsobit. Odvolání pak podávala v časové tísni a bez hlubších znalostí o soudním řízení. Očekávala, že bude soudem slyšena při ústním jednání a že bude mít možnost se před tímto soudem vyjádřit. V odvolání pak uvedla důvody v souladu s ustanovením § 205 o. s. ř., pro které soudní rozhodnutí napadla a navíc, pokud jde o konkrétní fakta, odkázala na vyjádření k žalobě.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Krajského soudu v Praze sp. zn. 36 C 22/2004. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že v posuzovaném případě nebylo shledáno nic, co by jej posouvalo do ústavněprávní roviny.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných podústavním právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody.

Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka opakuje námitky již uplatněné v předchozím řízení a polemizuje se závěry, které soudy přijaly. Obecné soudy se s konkrétními námitkami stěžovatelky, pokud jde o aplikaci a interpretaci příslušných ustanovení občanského soudního řádu, zcela vypořádaly a v odůvodnění napadených rozhodnutí podrobně vysvětlily, jakými úvahami se při posuzování vznesených výtek stěžovatelky řídily. Nejvyšší soud se řádným způsobem vypořádal i s námitkou stěžovatelky týkající se rozsahu poučení, které jí bylo poskytnuto v původním sporném řízení o tom, jak má své odvolání proti rozsudku Okresního soudu Praha západ ze dne 26. 2. 2003, č. j. 4 C 472/2001-89, doplnit. Dovolací soud rovněž shledal správným právní názor odvolacího soudu, že směřuje-li odvolání proti rozsudku soudu I. stupně nebo usnesení, jímž soud I. stupně rozhodl ve věci samé, které byly vydány v tzv. sporném řízení, z ustanovení § 212a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že tato rozhodnutí soudu I. stupně nemůže odvolací soud přezkoumat postupem podle ustanovení § 212a odst. 1 o. s. ř. (tedy z důvodů, které nebyly uplatněny v odvolání), jestliže v odvolání nebyly uvedeny žádné odvolací důvody a jestliže náprava nebyla odvolatelem zjednána ani na základě usnesení, kterým byl vyzván k doplnění odvolání o tuto náležitost (§ 209 a § 43 o. s. ř. ).

K namítanému porušení práva na spravedlivý proces, jehož se stěžovatelka dovolává a které v sobě zahrnuje především princip "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy princip umožňující každé straně v procesu hájit své zájmy s tím, že žádná s nich nesmí mít podstatnou výhodu vůči protistraně (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva A. B. proti Slovensku ze dne 4. 3. 2003) a princip kontradiktorního řízení, tedy právo účastníků znát názory a důkazy protistrany a zpochybňovat je, Ústavní soud konstatuje, že tyto principy nebyly v posuzovaném případě porušeny. Stěžovatelce byl zaručen přístup k soudu a nebylo jim jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájila. Ústavní soud připomíná, že záruka spravedlivého procesu, zakotvená v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a Listině, je procesní povahy. Zaručuje tedy spravedlnost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda řízení nazírané jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny důkazy, bylo spravedlivé. V tomto směru ovšem ze shromážděných podkladů nelze vyvodit jakékoliv porušení ústavních principů spravedlivého procesu, který by odůvodňoval zásah Ústavního soudu. Dle přesvědčení Ústavního soudu stěžovatelce byla zákonem odpovídajícím způsobem dána možnost hájit svá práva a z ústavní stížnosti nelze dovodit nic, co by tvrdilo či prokazovalo opak. Ústavní soud má za to, že výklad procesních ustanovení podaný obecnými soudy není výrazem "libovůle" nebo "svévole", resp. nepostrádá rozumné a logicky podložené odůvodnění.

Jinak řečeno, článek 6 odst. 1 Úmluvy, stejně jako hlava pátá Listiny zakládají obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatelka mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany. Pokud tedy stěžovatelka tvrdí, že její základní práva byla porušena tím, že obecné soudy dospěly k právním závěrům, s nimiž nesouhlasí, jedná se o tvrzení zjevně neopodstatněné.

Ústavní soud konstatuje, že právní názory obsažené v odůvodnění napadených rozhodnutí neshledal v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Stejně tak neshledal, že by v činnosti obecných soudů došlo k porušení procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem.

Ústavní soud proto podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. prosince 2006

Vlasta Formánková předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu