III. ÚS 468/05

III.ÚS 468/05 ze dne 20. 12. 2006

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 20. prosince 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. V., zastoupeného JUDr. Janem Kocourkem, advokátem v Praze 9, Drahobejlova 21, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. 61 To 186/2005, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 2. 2005, sp. zn. 8 T 132/2004, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 8. 9. 2005 napadl stěžovatel rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. 61 To 186/2005, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 2. 2005, sp. zn. 8T 132/2004 s tím, že postupem uvedených soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý trestní proces, resp. že byly (zejména) porušeny čl. 8, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.

Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 8 T 132/2004, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, rozsudkem téhož soudu, jenž je napaden touto ústavní stížností, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona v jednočinném souběhu s trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 3 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 3 let. Tento rozsudek byl zrušen ústavní stížností napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze, přičemž bylo znovu rozhodnuto, že stěžovatel je vinen stejnými trestnými činy, jak uvedeno výše, a že se mu ukládá trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon se podmíněně odkládá na zkušební dobu 5 let. Uvedených trestných činů se měl stěžovatel dopustit společně s B. V. - stručně řečeno - tak, že násilím vnikli do hostelového pokoje obývaného poškozeným R. H., kterého B. V. pořezal, poté ho ohrožoval nožem, přičemž stěžovatel poškozenému odcizil jeho kabát a procesor ke kytaře.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy nezajistily jeho rovné postavení v procesu s poškozeným R. H., že nepostupovaly podle zásady in dubio pro reo, když proti osamocené výpovědi "zcela nevěrohodného" R. H. stojí (byť stručná) výpověď jeho a výpověď B. V., že odmítly provést důkaz svědeckou výpovědí druhé recepční hostelu A. H. ohledně toho, zda odnášeli z hostelu nějaké, příp. jaké věci, a že mu neumožnily bez újmy realizovat jeho právo nevypovídat, resp. vypovídat jen stručně (v tomto ohledu odkazuje stěžovatel hlavně na stranu 5 rozsudku odvolacího soudu). V další části ústavní stížnosti stěžovatel znovu opakuje a rozvádí své námitky, zejména pak vyslovuje nesouhlas s hodnocením provedených důkazů obecnými soudy. Poukazuje přitom na výpověď recepčního A. A. ohledně toho, že do hostelu přišli navštívit poškozeného dva muži s taškou, jež (rozuměj výpověď) má svědčit o nejistotě uvedeného svědka a která má být "alibistická". Stěžovatel zpochybňuje rovněž věrohodnost R. H. jako svědka vzhledem k jeho trestní minulosti, agresivnímu, resp. brutálnímu chování (u soudu měl vypovědět, že kdyby se dostal k noži, tak by stěžovatele a druhého odsouzeného zabil), jeho velkému sebevědomí a také k tomu, že lhal, když podával trestní oznámení - tehdy uvedl, že byl přepaden dvěma neznámými muži. Jmenovaný byl také členem průzkumného praporu brigády rychlého nasazení, odkud byl po krátké době propuštěn kvůli drogám, zajímá se o vojenskou problematiku a před událostí slavil dlouho do noci. Stěžovatel dále uvádí, že zde není žádný důkaz, který by svědčil o tom, že prohledával věci poškozeného. Výpověď poškozeného je nevěrohodná i vzhledem k jeho tvrzení, jakým způsobem nabyl posléze odcizený drahý kabát. S ohledem na tato pochybení obecných soudů, jež mají vést k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jak jsou uvedena výše, navrhl stěžovatel, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1. Prvně uvedený soud uvedl, že obsah ústavní stížnosti je v podstatě totožný s obsahem odvolání stěžovatele i B. V., a odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Obvodní soud ve svém obsáhlém vyjádření zopakoval důvody uvedené v odůvodnění jeho rozhodnutí, na jejichž základě došlo k ustálení skutkového stavu. Dále vyslovil nesouhlas s tím, že by stěžovatel byl v řízení nějak krácen na svých právech, a to jak obecně, tak pokud jde o jeho právo stěžovatele. V jeho rozsudku není uvedeno, že by obhajoba stěžovatele byla nelogická a účelová, neboť žádná fakticky vedena nebyla, stěžovatel pouze udal, že byl napaden poškozeným. Obvodní soud se vyjádřil i k neprovedení výslechu zmíněné svědkyně, když uvedl, že ta se s pachateli setkala pouze při jejich odchodu a toto setkání si po půl roce ani nemusela pamatovat. Zmínil i to, že vzhledem k osobě poškozeného musel velice pečlivě posuzovat jeho výpověď, proto vycházel zejména z výpovědi A. A. jako z jediného objektivního důkazu. Skutečnost, že by jmenovaný pracoval "načerno", nemá oporu v provedeném dokazování, jeho výpověď nelze ani považovat za "alibistickou", protože tento svědek by naopak měl důvod tvrdit, že nikoho nepouštěl a že stěžovatel prošel "za jeho zády". Závěrem uvedený soud konstatoval, že v ústavní stížnosti jsou záměrně zdůrazňovány skutečnosti svědčící pro možnost porušení práv stěžovatele, někdy však jsou interpretovány jinak, než jak proběhly, a naopak jsou opomíjeny skutečnosti svědčící o opaku.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že jde o včas podaný návrh, který je i co do dalších formálních náležitostí a předpokladů jeho projednání ve shodě se zákonem. Z tohoto důvodu přistoupil následně k posouzení, zda se nejedná o návrh, který by bylo možno považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Přitom vycházel z toho, že pokud ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, jako je tomu v daném případě, nutno ji zpravidla považovat za zjevně neopodstatněnou, postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je třeba považovat za zjevně neopodstatněnou, neboť nic nenasvědčuje případnému porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.

Stěžovatel v ústavní stížnosti především vytýká obecným soudů vady v tzv. důkazním řízení, jejichž podstatou je polemika s hodnocením provedených důkazů. Dále pak stěžovatel vytýká obecným soudům neprovedení konkrétního důkazu.

Ústavní soud je úvodem nucen připomenout to, co pravidelně opakuje ve svých rozhodnutích, tedy že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.

Jde-li o tzv. důkazní řízení, jehož se podaná ústavní stížnost týká nejvíce, Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně vykládá, za jakých podmínek může jeho nesprávná realizace vést k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod (příslušná judikatura byla shrnuta např. v usnesení ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, usn. č. 1). Konkrétně v oblasti hodnocení důkazů pak platí princip, že toto je věcí obecné justice a Ústavnímu soudu nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to i kdyby se s tímto hodnocením sám neztotožňoval. Výjimku pro ingerenci Ústavní soudu do tohoto hodnotícího procesu pak tvoří ty případy, kdy skutkové (a následně právní závěry) soudu jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (viz např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, č. 34). Žádné pochybení tohoto rázu však zjištěno nebylo. Proti výpovědi (verzi) odsouzených totiž nehovoří jen výpověď poškozeného, ale i důkazy další, přičemž soud prvního stupně se těmito všemi důkazy podrobně (a v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů plynoucí z § 2 odst. 5 trestního řádu) zabýval, k odvolání (též) stěžovatele jeho závěry podrobně přezkoumal soud odvolací. Obecné soudy vzaly v úvahu skutečnosti, které stěžovatel namítá v ústavní stížnosti, když zohlednily osobnost svědka (poškozeného) R. H. při hodnocení jeho výpovědi (zde možno doplnit, že i vysvětlení, proč původně nebyli jako útočníci označeni právě odsouzení, plyne z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu na str. 6 shora), stejně tak se zabývaly obsahem výpovědi svědka A. A., když vysvětlily, proč a v jakém ohledu ji vzaly za základ svých skutkových zjištění. Konečně i úvahy soudu prvního stupně, který neuvěřil tvrzení R. V. o "přátelské" návštěvě poškozeného, jsou v kontextu ostatních skutečností racionální (jednalo se o brzkou ranní hodinu), přičemž skutečnost, odkud odsouzení přišli (tedy zda šli z nějaké oslavy), již významná není. Stejně tak se obecné soudy již zabývaly otázkou týkající se odcizených věcí, takže nezbývá, než stěžovatele odkázat na příslušnou část napadených rozhodnutí.

Namítá-li stěžovatel, že soudy neprovedly výslech svědkyně A. H., stěžovatel návrh na provedení tohoto důkazu nevznesl. K tomu možno dodat, že i kdyby tak učinil, nevyhovění důkaznímu návrhu, jak patrno z konstantní judikatury Ústavního soudu, ještě porušení ústavnosti v rámci výše zmíněného "důkazního řízení" nepředstavuje; soud ale musí dostát své povinnosti o podaném návrhu rozhodnout a svůj postup adekvátně odůvodnit; je proto vyloučeno, aby ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm - ve vztahu k jeho zamítnutí - nebyla zmínka žádná nebo jen okrajová či obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci. Odvolací soud se i touto otázkou zabýval a dospěl k závěru, že by provedení tohoto důkazu bylo nadbytečné, přičemž vysvětlil, z jakého důvodu (stěžovatelé nepopřeli, že byli v pokoji poškozeného). O nadbytečnosti doplnění dokazování v tomto ohledu ostatně svědčí i výsledky operativního šetření policie.

Namítá-li stěžovatel, že došlo k porušení jeho práva odepřít výpověď, Ústavnímu soudu není zřejmé, v čem by toto porušení mělo spočívat. Stěžovatel nebyl k výpovědi nijak nucen (což ostatně v ústavní stížnosti netvrdí); měl však být za realizaci tohoto práva zřejmě sankcionován odsuzujícím rozsudkem. Stěžovatel ve věci vypověděl pouze, že on a B. V. nenapadli poškozeného, ale že poškozený napadl je a oni se pouze bránili. Ovšem s touto verzí se obecné soudy neztotožnily, přičemž jeho výpověď a především pak výpověď B. Válka odmítly jako nepravdivou. Jak přitom plyne z výše uvedených rozsudků, trestná činnost stěžovatele byla dostatečně prokázána, přičemž skutečnost, že stěžovatel (téměř) nevypovídal, mu nebyla nijak přičítána k tíži (natož aby byla důvodem jeho odsouzení).

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. prosince 2006