III. ÚS 452/06

III.ÚS 452/06 ze dne 20. 12. 2006

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 20. prosince 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., zastoupeného JUDr. Jindřichem Skácelem, advokátem v Brně, Zachova 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 6 Tdo 1622/2005, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 7. 6. 2006 napadl stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 6 Tdo 1622/2005, jímž bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto dovolání stěžovatele a M. H. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 2006, sp. zn. 12 To 43/03. Uvedeným rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 trestního zákona ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 let a 6 měsíců. Uvedeného trestného činu se stěžovatel dle soudu dopustil - stručně řečeno - tím, že se pokusil zapůjčit traktorové rypadlo s úmyslem jej nevrátit.

V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že Nejvyšší soud o jeho dovolání a o dovolání M. H. rozhodl již jednou, a to usnesením ze dne 19. 2. 2004, sp. zn. 3 Tdo 114/2004, tak, že se podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítají, což odůvodnil tím, že nebyl dán dovolateli uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (a ani jiný dovolací důvod dle § 265b odst. 1 trestního řádu). Toto rozhodnutí pak bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04. V souvislosti s tím stěžovatel namítá, že dovolací soud sice zaujal stanovisko k námitkám, s nimiž se dle Ústavního soudu měl vypořádat, přesto však prý nepostupoval tak, jak z uvedeného nálezu vyplývalo. Konkrétně pak stěžovatel vytýká Nejvyššímu soudu jeho závěr, že mělo jít o pokus trestného činu, protože šlo o bezprostřední ohrožení předmětu útoku; dle stěžovatele se jednalo o nezpůsobilý pokus, neboť pracovník půjčovny uzavřel smlouvu o zapůjčení daného zařízení na základě pokynu policie a instruoval i spoluobviněného J. J., jak s ním odjet; poté, co se to podařilo, došlo k zásahu policie. V souvislosti s tím stěžovatel namítá, že dovolací soud "zlehčuje" úlohu policie, a tvrdí, že čin bez jejího zásahu nemohl být spáchán. Stěžovatel také polemizuje s názorem Nejvyššího soudu, který dospěl k závěru, že obžalovaní činili své kroky s úmyslem věc nevrátit; stěžovatel má dle všeho za to, že skutečnosti, na nichž je tento závěr založen, tento dostatečně neodůvodňují, a že tedy mělo být postupováno podle zásady in dubio pro reo. Konečně stěžovatel dovolacímu soudu vytýká, že neposoudil výrok odsuzujícího rozsudku, v němž je obsaženo slovní spojení "po uzavření smlouvy", jako vadný; dle stěžovatele jde u této smlouvy o absolutně neplatný právní úkon, k čemuž mělo být z úřední povinnosti přihlédnuto. Stěžovatel proto zastává názor, že Nejvyšší soud se s právním názorem Ústavního soudu na otázku patřičného rozsahu interpretace § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu odmítl ztotožnit, a tak navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že jde o včas podaný návrh, který je i co do dalších formálních náležitostí a předpokladů jeho projednání ve shodě se zákonem. Z tohoto důvodu přistoupil následně k posouzení, zda se nejedná o návrh, který by bylo možno považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Přitom vycházel z toho, že pokud ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, jako je tomu v daném případě, nutno ji zpravidla považovat za zjevně neopodstatněnou, postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke sv�� povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je třeba považovat za zjevně neopodstatněnou, neboť nic nenasvědčuje případnému porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že se dovolací soud neřídil právním názorem Ústavního soudu vysloveným ve výše citovaném nálezu. Ovšem z tohoto nálezu plyne, že důvodem kasace předchozího usnesení Nejvyššího soudu byla příliš restriktivní, a v důsledku toho protiústavní interpretace ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na jejímž základě se dovolací soud odmítl věcně zabývat námitkami dovolatelů. V napadeném rozhodnutí se však Nejvyšší soud všemi námitkami, které uplatňuje stěžovatel ve své ústavní stížnosti, zabýval, což stěžovatel sám v ústavní stížnosti připouští. Z toho pak ale plyne, že podstatou ústavní stížnosti je polemika s právními závěry, které vyslovil Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí.

V této souvislosti je Ústavní soud nucen připomenout to, co pravidelně opakuje ve svých rozhodnutích, tedy že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ, je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.

Za situace, kdy se dovolací soud s námitkami uvedenými v ústavní stížnosti, tj. jak námitkou nesprávného posouzení stádia předmětné trestné činnosti, tak zaviněním stěžovatele, jakož i námitkou, týkající se neplatnosti smlouvy o zapůjčení daného zařízení, zabýval, přičemž se s nimi ústavně konformním způsobem vypořádal, když řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky odůvodnil, proč není možno se s nimi ztotožnit, předpoklady ingerence Ústavního soudu do jeho rozhodování nejsou naplněny. K tomu možno dodat, že s odůvodněním napadeného rozhodnutí je možno se plně ztotožnit.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. prosince 2006