II. ÚS 774/06

II.ÚS 774/06 ze dne 20. 12. 2006

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. J. V., zastoupeného JUDr. Věrou Rittichovou, advokátkou, se sídlem Jiráskova 856, Ústí nad Orlicí, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2006, sp. zn. 5 Tdo 810/2006, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 8. února 2006, č. j. 14 To 366/2005-588, a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 25. března 2005, č. j. 3 T 135/2004-516, za účasti 1) Nejvyššího soudu ČR, 2) Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, a 3) Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, a 3) Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Orlicí, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 29. listopadu 2006 se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 25. března 2005, č. j. 3 T 135/2004-516, kterým byl spolu s Ing. V. Z. uznán vinným ze spáchání trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že jako vedoucí oddělení zemědělství a ochrany přírodního prostředí Okresního úřadu v Ústí nad Orlicí z pokynu svého nadřízeného zabezpečoval přípravu a kontrolu plnění smluv o dílo k vydání určité publikace při vědomí, že tato publikace nebude plnit zákonný účel, a v době svého pověření řízením referátu životního prostředí téhož úřadu uzavřel dodatek ke smlouvě o dílo, jímž navýšil cenu z původní částky 200.000 Kč na částku 275.000 Kč, která byla také uhrazena, a tím způsobil společně s Ing. V. Z. České republice škodu ve výši 400.000 Kč, a sám škodu ve výši 75.000 Kč. Oběma byl za to uložen peněžitý trest ve výměře 30.000 Kč se stanovením náhradního trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 8. února 2006, č. j. 14 To 366/2005-588, byla odvolání obou obžalovaných zamítnuta. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2006, sp. zn. 5 Tdo 810/2006, byla pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta dovolání obou obžalovaných. Tvrdí, že postupem obecných soudů byla porušena jeho základní práva podle čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, a čl. 39 Listiny základních práv a svobod, a čl. 1 Ústavy České republiky.

Pochybení obecných soudů spatřuje v tom, že na jeho jednání nebyly přednostně aplikovány mimotrestní předpisy, konkrétně zákoník práce. Nebylo opakovaně přihlédnuto k námitce absence subjektivní stránky, tedy úmyslu obohatit sebe nebo jiného na úkor státu jak ve vztahu k porušení povinnosti, tak ve vztahu k následku takového porušení. Na daný případ sice dopadal § 14 odst. 1 a § 47 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích (dále jen "zákon o majetku"), avšak v řízení nebyla prokázána ani jeho vědomá nedbalost, ani značná škoda ani porušení důležitých povinností. Odkazuje na nález, sp. zn. IV. ÚS 564/2000 (in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 24. N. 169. str.255), a na to, že se vytýkaného jednání dopustil z příkazu svého nadřízeného a má zato, že na toto jednání bylo třeba přednostně aplikovat ustanovení hlavy osmé zákoníku práce.

Ústavní soud předesílá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 90 Ústavy České republiky). Z toho vyplývá, že obecné soudy (a nikoliv Ústavní soud) jsou oprávněny a povinny vykládat podústavní právo s ohledem na konkrétní okolnosti každého případu. Ústavní soud je do této jejich pravomoci oprávněn zasáhnout zásadně jen v případě, že svým postupem nebo rozhodnutím zároveň poruší ústavně zaručená práva a svobody (srov. sp. zn. I. ÚS 68/93 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 1. N. 17. str. 123), což se při aplikaci podústavního práva může stát pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich interpretačních alternativ, a v případech svévolné aplikace podústavního práva (srov. sp. zn. III. ÚS 671/02 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 29. N. 10. str. 69). Sama skutečnost, že se obecné soudy neztotožnily s názorem stěžovatele pak rozhodně nemůže být důvodem ústavní stížnosti (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63. str. 481).

V posuzovaném případě stěžovatel zčásti opakuje argumentaci, kterou v průběhu řízení použil na svoji obhajobu, a zčásti argumentaci obsaženou v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. června 2005, č. j. 14 To 135/2005-533, která byla překonána usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2005, č. j. 5 Tdo 1301/2005-555. Obecné soudy všech stupňů se tedy s oběma těmito argumentacemi měly možnost vypořádat, což také učinily.

Z odůvodnění jejich rozhodnutí je patrný jejich závěr, že stěžovatele v rámci jeho pracovního zařazení stíhala povinnost řádně hospodařit s majetkem státu podle § 14 odst. 1 zákona o majetku, bez ohledu na příkazy jemu nadřízeného spoluobžalovaného, Ing. V. Z., a že měl možnost tyto příkazy ze své funkce podstatným způsobem samostatně korigovat (přezkušování věcné a početní správnosti a ověřování přípustnosti hospodářských operací), ale přes svoji (účelově tvrzenou) mentální rezervaci tak v posuzovaném případě neučinil, a navíc po odchodu Ing. V. Z. z úřadu sám ve vytýkaném skutku pokračoval. Z obsahu argumentace stěžovatele není zcela zřejmé, zda pochopil, že trestnost vytýkaného skutku byla shledána právě a jenom v tom, že objednaná a zhotovená publikace neobsahuje vůbec žádné informace, které Okresní úřad v Ústí nad Orlicí získal při své činnosti, a které by tak byl povinen zveřejňovat podle § 72 odst. 1 písm. f) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, resp. podle zákona č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí. Obecné soudy přitom vzaly za prokázáno, že takto byla předmětná publikace již objednána a stěžovatel ani v průběhu její tvorby neučinil vůbec nic proto, aby předmětná publikace obsahovala takové informace, které by jejímu objednání a zhotovení dodaly zákonné opodstatnění. V jednání stěžovatele tak byl shledán soudem prvého stupně úmysl nepřímý, a tento právní závěr byl naposledy aprobován i rozhodnutím Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud taktéž reagoval na námitku stěžovatele, že vytýkané jednání má v jeho případě spíše charakter pracovněprávního deliktu než trestného činu když konstatoval, že pracovněprávní odpovědnost nevylučuje odpovědnost trestní za situace, kdy je závažným způsobem dotčen i zájem chráněný trestním zákonem.

Ústavní soud stále stojí na stanovisku, že je třeba zacházet při aplikaci jednotlivých ustanovení a institutů s právním řádem jako s jednotným, vnitřně diferencovaným systémem, a zohledňovat vedle trestněprávních asketů i aspekty soukromoprávní. V posuzovaném případě však neshledal, že by obecné soudy vykročily z mezí ústavně konformní interpretace a aplikace podústavního práva. Lze k tomu dodat, že je zásadně neakceptovatelné, aby se stěžovatel dovolával vůči obecným soudům respektu ke svým právům, a zároveň vylučoval odpovědnost za to, jak se svými právy a povinnostmi naložil. Ústavní soud proto konstatuje, že obecné soudy dostály své ústavně vymezené roli, aniž by svým postupem a rozhodnutími porušily jakákoliv ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele. Proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Poučení:Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. prosince 2006 Stanislav Balík, v. r. předseda senátu

Za správnost: H. Kyprová