II. ÚS 635/06

II.ÚS 635/06 ze dne 20. 12. 2006

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti spolčenosti VP Topné oleje, s.r.o., se sídlem Hošťálkova 504, Praha, zastoupené Mgr. Richardem Polmou, advokátem Advokátní kanceláře v Mladé Boleslavi, nám. Republiky 946, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2006, č.j. 2 Asf 196/2004-126 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 29. 3. 2004, sp. zn. 59 Ca 28/2002, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 90 a 95 Ústavy ČR, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, neboť dle jeho přesvědčení nebyli soudci při svém rozhodování vázáni pouze zákonem, zákon nesprávně aplikovali a jednostranně zvýhodňovali stranu žalovanou, čímž porušili princip rovnosti účastníků.

Dále namítá, že krajský soud, přes konstatování, že finanční úřad a finanční ředitelství porušily zák. č. 337/1992 Sb., napadená rozhodnutí o vyměření spotřební daně nezrušil a Nejvyšší správní soud procesní pochybení krajského soudu nezjistil. Stěžovatel je proto přesvědčen, že mu krajský soud a Nejvyšší správní soud odepřely spravedlnost, neboť protiprávně a protiústavně zamítly jeho oprávněné žaloby do rozhodnutí správních orgánů.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry soudů, přičemž stěžovatel pouze obecně proklamuje své přesvědčení o nesprávnosti rozhodnutí, aniž však konkrétně uvádí, v čem tvrzená nesprávnost a nezákonnost rozhodnutí spočívá a z čeho dovozuje porušení svých základních práv a povinností. Ústavní stížnost tak nejenže postrádá jakoukoliv ústavněprávní argumentaci, ale s ohledem na obecnost námitek stěžovatele je v podstatě nepřezkoumatelná i z hlediska tvrzené nezákonnosti napadených rozhodnutí. Ústavní soud dodává, že návrh musí obsahovat pravdivé vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, musí z něj být patrno, čeho se navrhovatel domáhá a v čem spočívá porušení základních práv a svobod, jichž se stěžovatel dovolává (srov. § 34, § 72 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Ústavní soud přitom není povinen ani oprávněn sám vyhledávat možná pochybení ze strany obecných soudů.

Ústavní soud proto konstatuje, že jak ověřil, z napadených rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že oba soudy se s námitkami stěžovatele vypořádaly a svá rozhodnutí řádně odůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Krajský soud v odůvodnění rozhodnutí rovněž uvedl, z jakých důvodů zjištěné procesní nedostatky ze strany správce daně nemohly mít dopad předpokládaný § 76 odst. 1 písm.c) s.ř.s., tj., že se nejednalo o nedostatky, které by mohly mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. V této souvislosti Ústavní soud upřesňuje, že i pokud by měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil, platí, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům.

Ústavní soud v posuzované věci nezjistil, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. Uvedené právo neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Ustanovení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR přímo negarantují základní práva a svobody, neboť v podstatě upravují jen principy činnosti soudů, přičemž jinak jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. prosince 2006