II. ÚS 575/06

II.ÚS 575/06 ze dne 20. 12. 2006

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti E. F. P., zastoupené Mgr. Petrem Frycem, advokátem Advokátní kanceláře v Praze, Pod Cihelnou 646/4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 19 Co 72/2004, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2004. sp. zn. 66 C 7/2004, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. 11 Cmo 288/2004 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1792/2005, a návrhu na zrušení ustanovení § 202 odst. 2 o.s.ř., takto:

I. Ústavní stížnost se odmítá.

II. Návrh na zrušení ustanovení § 202 odst. 2 o.s.ř. se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka se, s poukazem na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a zrušení ustanovení § 202 odst. 2 občanského soudu řádu (dále jen "o.s.ř.").

V ústavní stížnosti uvádí, že napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2004 bylo dle § 202 odst. 2 o.s.ř. odmítnuto jako nepřípustné odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6, kterým byla zavázána k zaplacení částky 435,40 Kč s příslušenstvím, neboť odvolání směřovalo proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžním plnění nepřevyšujícím částku 2000 Kč.

Proti usnesení městského soudu o odmítnutí odvolání podala stěžovatelka žalobu pro zmatečnost, v níž namítala, že postupem soudu jí byla odňata možnost jednat před soudem, přičemž jako důvod zmatečnosti uvedla § 229 odst. 3 a 4 o.s.ř. Žaloba pro zmatečnost byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2004 zamítnuta. Prvostupňové rozhodnutí bylo k odvolání stěžovatelky potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze a usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky jako nepřípustné.

Stěžovatelka namítá, že napadenými rozhodnutími, zejména rozhodnutím městského soudu ze dne 25. 2. 2004, jí bylo znemožněno uplatňovat jí zaručená základní práva uvedená v čl. 1 a 36 odst. 1 Listiny. V ústavní stížnosti předkládá rozsáhlou argumentaci na podporu neústavnosti ustanovení § 202 odst. 2 o.s.ř., které vylučuje možnost podání odvolání v tzv. bagatelních věcech, a v důsledku jehož aplikace jí bylo odňato právo na opravný prostředek. Poukazuje i na to, že řízení v obdobných věcech je posuzováno odlišně, pokud je vedeno podle občanského soudního řádu (případ stěžovatelky, kdy nedoplatek za dodávku plynu byl vymáhán v rámci řízení vedeného podle o.s.ř.) a podle správního řádu (např. spor vedený ohledně nedoplatku za telefon podle zákona o elektronických komunikacích), což není v souladu se systémem ústavně zaručených základních práv a svobod. Postup soudu podle § 202 odst. 2 o.s.ř. stěžovatelce znemožnil řádnou ochranu práv, když v podstatě předem vyloučil možnost chyby soudu prvního stupně a předpokládal, že hodnota plnění je bagatelní a nemůže jí způsobit újmu na jejích právech. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rovněž předkládá úvahy o možné a snadné změně právní úpravy prostřednictvím novelizace občanského soudního řádu, která by problematiku opravných prostředků v tzv. bagatelních věcech efektivněji vyřešila.

Vzhledem k tomu, že argumentace ústavní stížnosti směřuje proti usnesení městského soudu ze dne 25. 2. 2004, kterým bylo odmítnuto jako nepřípustné odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí ve věci samé, přičemž stěžovatelka odvíjí lhůtu k podání ústavní stížnosti až od doručení usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí vrchního soudu o zamítnutí žaloby pro zmatečnost, Ústavní soud zkoumal, zda se ve vztahu k uvedenému usnesení městského soudu nejedná o návrh podaný po lhůtně stanovené § 72 zákona o 182/1993 Sb., Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu). Dle citovaného ustanovení lze ústavní stížnost podat ve lh��tě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Žádný opravný prostředek, ať již řádný či mimořádný, však nemůže sloužit k prodlužování lhůty k podání ústavní stížnosti, pokud jeho vyčerpání je účelové a přímo ze zákona vyplývá, že jeho uplatnění nemůže vést ke zrušení napadeného rozhodnutí (opravný prostředek není odůvodněn vadami řízení).

V projednávané věci sice stěžovatelka přes platnou právní úpravu, danou ust. § 202 odst. 2 o.s.ř., podala žalobu pro zmatečnost dle ust. § 229 odst. 3 a 4 o.s.ř., avšak současně požádala, aby soud postupoval dle § 109 odst.1 písm.c) o.s.ř. (tj. přerušil řízení a věc postoupil Ústavnímu soudu). S ohledem na znění ustanovení § 229 odst. 4 o.s.ř. a uvedený návrh dle § 109 odst.1 písm.c) o.s.ř. Ústavní soud nepovažoval ústavní stížnost ve vztahu k usnesení městského soudu ze dne 25. 2. 2004 za jednoznačně podanou po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu a návrh stěžovatelky přezkoumal.

Ústavní soud ověřil, že v dané věci bylo nesporně jednáno o žalobě na peněžité plnění nepřevyšující částku 2000 Kč a ve věci nebylo rozhodováno rozsudkem pro uznání či rozsudkem pro zmeškání. Pokud tedy soud prvého stupně poučil stěžovatelku o nepřípustnosti odvolání a městský soud posléze odvolání jako nepřípustné odmítl, došlo k odůvodněné, zákonem podložené aplikaci ustanovení § 202 odst.2 o.s.ř.

K námitce týkající se neústavnosti ustanovení § 202 odst.2 o.s.ř. se Ústavní soud vyjádřil již ve svých předchozích rozhodnutích (např. sp. zn. IV. ÚS 101/01, I. ÚS 537 05, II. ÚS 304/06) a shodně jako zde uvádí, že z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně dvoustupňové, s výjimkou věcí trestních, u kterých tento požadavek vyplývá z čl. 2 protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Jednostupňové soudnictví, zejména pak ve věcech objektivně bagatelního významu, tedy nikterak nevybočuje z ústavních mezí.

V rovině ústavněprávního posouzení konstrukce nepřípustnosti odvolání v tzv. bagatelních věcech jde totiž o nalezení vztahu přiměřené rovnováhy mezi právem na přístup k soudu a veřejným zájmem na vytvoření systému, který by soudům umožňoval efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou řízeními věcně složitými a v nichž potenciálně hrozí relativně větší újma na majetkových právech účastníků řízení, než je v případě tzv. bagatelních kauz. Na této úvaze již Ústavní soud založil v řadě svých rozhodnutí závěr, že v případech bagatelních věcí, u nichž procesní úprava nepřipouští odvolání, je v podstatě - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu - rovněž vyloučeno i podání ústavní stížnosti (srov. publikované usnesení ve věci III. ÚS 405/04, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 34, usn. č. 43, str. 421).

Ústavní soud proto konstatuje, že ze strany odvolacího soudu, který odmítl odvolání stěžovatelky jako nepřípustné, nedošlo k žádnému protiústavnímu pochybení, a nedošlo tak ani k porušení základního práva stěžovatelky chráněného čl. 36 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud rovněž neshledal jako neústavní v záhlaví specifikovaná rozhodnutí, kterými bylo rozhodováno o žalobě pro zmatečnost, neboť jak ověřil, obecné soudy návrhy stěžovatelky projednaly v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Na právní závěry v nich obsažené Ústavní soud odkazuje, neboť nepovažuje za nutné se k věci duplicitně vyjadřovat. Ostatně ani stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvádí argumentaci, která by směřovala proti závěrům soudů o nedůvodnosti žaloby pro zmatečnost.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.

V návrhu stěžovatelky na zrušení § 202 odst. 2 o.s.ř. Ústavní soud v souladu se svou judikaturou konstatuje, že byla-li ústavní stížnost podle výše uvedeného ustanovení odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do akcesorického návrhu vzneseného podle § 74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu, anebo jejich jednotlivých ustanovení. Ústavní soud proto tento návrh podle § 43 odst. 2 písmeno b) zákona o Ústavním soudu odmítl.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. prosince 2006

Stanislav Balík předseda senátu

Za správnost vyhotovení: E. Kameníková

K : doručit: advokát 2x

přílohy: A, D- ponechat ve spise, ostatní přílohy vrátit

Po obdržení ZPL založ