II. ÚS 309/06

II.ÚS 309/06 ze dne 20. 12. 2006

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti navrhovatelů J. F. a H. F., zastoupených JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem v Kolíně, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 3 As 20/2005, za účasti Nejvyššího správního soudu v Brně jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala náležitosti stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení shora uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu v Brně. Tvrdí, že napadeným rozsudkem došlo k porušení jejich ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Předmětem řízení před Nejvyšším správním soudem byla kasační stížnost, kterou stěžovatelé napadli rozsudek Městského soudu v Praze. Jím byla zamítnuta jejich žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 23. 5. 2003, č. j. ÚSŘ/odv/30 239/03/Ks. Ten rozhodoval o jejich odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu v Kouřimi ze dne 28. 2. 2003, č. j. V6/2002, kterým jim bylo nařízeno odstranění nepovolených terénních úprav na pozemku p. č. 225/9 v k. ú. Kouřim. Věcně šlo o to, že stěžovatelé dostali stavební povolení na stavbu obytného domu, jehož součástí byla též terénní úprava pozemku, a tvrdí, že se týkala celého pozemku. Stavební úřad naproti tomu tvrdil, že stavební povolení zahrnovalo pouze terénní úpravy celé plochy trvale odnímané pro stavbu rodinného domku, s tím, že se původní terén měl navršit kolem této stavby. Opíral se přitom o technickou zprávu k projektu, která byla součástí stavební dokumentace, na základě níž stavební povolení vydal. Když zjistil, že terénní úpravy neodpovídají stavebnímu povolení, zahájil řízení o odstranění nepovolené stavby a v rámci tohoto řízení vyzval stěžovatele, pokud mají zájem na dodatečném povolení terénních úprav, aby požádali o jejich dodatečné povolení a předložili k tomu příslušnou dokumentaci. Stěžovatelé ve stanoveném termínu sice předložili dokumentaci k terénním úpravám na pozemku již provedených, avšak nepožádali o vydání dodatečného povolení, a proto bylo vydáno rozhodnutí o jejich odstranění. Poté následovala shora uvedená řízení.

V ústavní stížnosti stěžovatelé opakují svoji argumentaci z předchozích řízení, které vedli v této věci. Namítají především neurčitost stavebního povolení, které umožnilo, jak tvrdí, možnost více výkladů. Dovozují, že především z tohoto důvodu nemohou být dány podmínky pro odstranění nepovolené stavby. Pokud tato argumentace nebyla zohledněna při přezkumu správního rozhodnutí v řízení před obecnými soudy, došlo k zásahu do jejich práv, která jsou zaručena článkem 90 Ústavy a článkem 36 odst. 1 a 2 Listiny.

Ústavní soud, aniž doplňoval řízení vyžádáním si stanovisek účastníka řízení, na základě znalosti rozsudku Nejvyššího správního soudu a rozsudku Městského soudu v Praze dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností za předpokladu, že soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že aplikace a interpretace právních předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva.

Stěžovatelé bez bližší konkretizace ve své ústavní stížnosti tvrdí, že bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 90 Ústavy, ze kterého vyplývá, že soudy jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, v nichž je zakotveno právo každého domáhat se stanoveným způsobem práva u nezávislého a nestranného soudu a pokud někdo tvrdí, že byl zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí. Stěžovatelé však ve své ústavní stížnosti neuvádí jakými konkrétními kroky či jakou konkrétní nečinností obecných soudů měli být na výše uvedených právech zkráceni. Přitom z rozhodnutí jak Nejvyššího správního soudu, tak z rozhodnutí Městského soudu v Praze vyplývá, že všemi vznesenými námitkami stěžovatelů se soudy zabývaly a podrobně se s nimi v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly. Ústavním pořádkem garantovaná práva, na která se stěžovatelé odvolávají, nikomu nezaručují úspěch v řízení před obecnými soudy. Jejich smyslem je dát všem účastníkům rovné podmínky pro uplatnění jejich námitek a soudům povinnost se s nimi řádně vypořádat. Pokud tak soudy učiní, nemůže Ústavní soud do jejich rozhodování zasahovat a to z důvodů výše uvedených.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. prosince 2006

Stanislav Balík předseda senátu