I. ÚS 775/06

I.ÚS 775/06 ze dne 21. 12. 2006

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 21. prosince 2006 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. J., zastoupeného Mgr. Petrou Krtkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Pařížská 28, proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3 ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 2 Zn 2159/2006-11, a usnesení Policie ČR, OŘ Praha III, SKPV ze dne 21. 8. 2006, sp. zn. ČTS: ORIII-1883/SKPV-2006, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností zaslanou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných usnesení, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z obsahu ústavní stížnosti i přiloženého spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že výše citovaným usnesením obvodní státní zastupitelství rozhodlo tak, že zamítlo stěžovatelovu stížnost do výše citovaného usnesení Policie ČR, kterým bylo odloženo podezření ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákona. Dne 14. 7.2006 podal stěžovatel trestní oznámení na vedlejšího účastníka pro podezření ze shora uvedeného trestného činu, kterého se měl dopustit tím, že měl zatajit existenci bankovního konta vedeného u švýcarské banky Kantonalbank na jméno zemřelého MUDr. K. J. a prostředky z tohoto účtu ve výši 23.310,35 CHF pak následně převedl na svůj účet vedený u Živnostenské banky, a to i přesto, že jediným zákonným dědicem po zemřelém byl stanoven stěžovatel. Policie ČR stěžovatelovo trestní oznámení výše citovaným usnesením dle § 159a odst. 1 tr. řádu odložila, neboť se nejednalo o podezření z trestného činu a věc nebylo možné jinak vyřídit. Do tohoto usnesení si stěžovatel podal dne 24.8.2006 stížnost, kde uvedl, že je výhradním dědicem veškerého majetku po zemřelém a že vedlejší účastník nepředložil jediný důkaz o tom, že prostředky na uvedeném účtu jsou jeho. Dále stěžovatel poukázal na formální nedostatky napadeného usnesení. Státní zástupkyně prostudovala napadené rozhodnutí, předložený spisový materiál a rovněž řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, a dospěla k závěru, že stížnost není důvodná, a proto jej v souladu s ust. § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítla. V odůvodnění svého usnesení mimo jiné uvedla, že řešení otázky prokázání finančních možností vedlejšího účastníka bude náležet do řešení občansko-právního a nikoli trestně-právního.

Stěžovatel v podané ústavní stížnosti namítá, že ústavní stížností napadená usnesení a řízení, která předcházela jejich vydání, porušila jeho práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u orgánu veřejné moci, který je k tomu povolán, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny, a dále právo na ochranu svého majetku dle čl. 11 Listiny. Tvrzené porušení svých základních práv stěžovatel spatřuje zejména v postupu orgánů činných v trestním řízení, které bez jakéhokoli důkazu uvěřily tvrzení vedlejšího účastníka, že vybrané prostředky z účtu zemřelého jsou jeho, a odmítly se tak zabývat podezřením z trestného činu. Stěžovatel má za to, že se jedná o natolik závažné podezření se značnou škodou, že se jí orgány činné v trestním řízení měly zabývat a nebyl tak ochráněn jeho majetek, přestože se jeho ochrany opakovaně dovolával. Stěžovatel dále uvedl, že se nemůže ztotožnit s tím, že napadené orgány nerespektují ani základní náležitosti úkonů činěných v rámci svého postupu, posuzují jeho věc, aniž by si opatřily veškeré podklady a na základě takto neúplně shromážděného spisového materiálu a zmatečného postupu činí rozhodnutí v tak závažné věci, čímž rovněž porušují jeho právo na projednání věci stanoveným zákonným postupem. S ohledem na výše uvedené tak stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud nálezem v záhlaví citovaná usnesení zrušil.

Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze podat zpravidla pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel ještě před jejím podáním všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře vychází z názoru, že ústavní soudnictví je založeno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž nelze protiústavnost napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které jednotlivci zákon poskytuje.

Ústavní soud konstatuje, že své námitky, jimiž stěžovatel argumentuje v ústavní stížnosti a jež spadají spíše do oblasti civilně-právní (určení vlastnictví, náhrada škody či dědické právo) než trestně-právní, bude moci uplatnit v řízení před obecným soudem, který bude hodnotit i použitelnost a věrohodnost stěžovatelem předložených důkazů. Vzhledem k faktu, že se stěžovatel může obrátit se svým návrhem na obecný soud a domáhat se tak svých práv, nelze mít za to, že byly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje. Existuje tudíž jiný efektivní právní prostředek, kterým může dojít k nastolení stavu, jehož se stěžovatel domáhá.

Ústavní soud dále konstatuje, že z ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny nelze odvodit právo fyzické či právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, resp. aby oznamované jednání bylo kvalifikováno jako určitý trestný čin. Jak již Ústavní soud judikoval, "z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod lze dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán" (usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, Praha, C. H. Beck, 1997, str. 345). Pokud tedy orgány činné v trestním řízení posoudily podání stěžovatele jako nedůvodné, postupovaly tak dle zákonných ustanovení trestního řádu, a proto v jejich postupu nelze spatřovat porušení citovaných ústavně garantovaných subjektivních veřejných práv stěžovatele.

Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítl.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. prosince 2006

Eliška Wagnerová soudce zpravodaj