I. ÚS 532/06

I.ÚS 532/06 ze dne 20. 12. 2006

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. N., zastoupeného JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem se sídlem Moravská Ostrava, Sadová 1585/7, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 6. 2006, sp. zn. 7 Tdo 619/2006, t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností Z. N. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ČR pro porušení čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Uvedeným usnesením Nejvyšší soud ČR odmítl, jako nedůvodné, dovolání stěžovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "odvolací soud") ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. 6 To 5/2005. Tímto rozsudkem byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Ostravě (dále jen "soud prvního stupně") ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. 36 T 4/2004, a na převzatém skutkovém základě byl stěžovatel nově uznán vinným pomoci k trestnému činu podvodu podle ustanovení § 10 odst. 1 písm. c) k § 250 odst. 1, 4 trestního zákona (dále jen "TrZ"). Za to byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, za současného uložení peněžitého trestu ve výši 100 000,-- Kč, s náhradním trestem odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, a trestu zákazu činnosti na dobu pěti let. Skutkový děj je podrobně popsán ve výroku rozsudku odvolacího soudu, na který Ústavní soud odkazuje.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že nepodmíněný trest, uložený mu odvolacím soudem, je nepřiměřený a neproporcionální, neboť od spáchání skutku uplynulo bezmála deset let a nikdy v minulosti nebyl trestán. Na podporu svého tvrzení poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04.

Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstata ústavní stížnosti spočívá pouze ve výtce, týkající se nepřiměřenosti trestu s ohledem na délku trestního řízení.

Obecně je délka řízení vymezena okamžikem zahájení řízení (vznikem sporu) a definitivním rozhodnutím ve věci. Její přiměřenost se hodnotí podle okolností případu a s ohledem na kritéria, vyplývající z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, jimiž jsou zejména složitost věci, chování stěžovatele a příslušných orgánů, jakož i význam sporu pro stěžovatele (viz z mnoha dalších Pélissier a Sassi proti Francii [velký senát], č. 25444/94, § 67, ESLP 1999-II; Hradecký proti České republice, č. 76802/01, § 44, 5. říjen 2004). Samotná několikaletá délka řízení automaticky neznamená překročení přiměřené délky (průtahy) řízení.

Přiměřenost délky řízení se pak promítá do dvou rovin. Do roviny rychlosti řízení v rámci spravedlivého procesu, tj. zda v rámci řízení docházelo a dochází k průtahům, ovšem pouze prodlevy, které jsou přičitatelné státu, mohou vést k závěru o překročení přiměřené lhůty - průtazích (Monnet proti Francii, rozsudek ze dne 27. října 1993, série A č. 273-A, § 30) a do roviny ukládání trestu, jakožto zásahu do osobní svobody jednotlivce, tj. zda se jedná o přiměřený a proporcionální zásah s ohledem na délku řízení.

K tomu Ústavní soud dodává, že pro tvrzení o průtazích v řízení nestačí globální tvrzení stěžovatelů, že soudy jejich věc neprojednaly bez zbytečných průtahů a spor trvá již několikátým rokem. Stěžovatelé musí v ústavní stížnosti vymezit období, v němž k průtahům docházelo a dochází, a specifikovat, v čem konkrétně průtahy spatřují. Tvrzené průtahy v řízení musí být aktuální, nelze je tedy namítat až po pravomocném skončení soudního řízení, neboť v takovém případě už zásah Ústavního soudu, spočívající v příkazu soudu, aby ve věci začal neprodleně jednat, postrádá smyslu. Navíc, před podáním ústavní stížnosti obsahující námitku nepřiměřené délky řízení - průtahů v řízení - musí stěžovatelé využít preventivní prostředek k odstranění průtahů upravený v ustanovení § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších zákonů, příp. v přípravném řízení ustanovení § 157a trestního řádu (dále jen "TrŘ"), aby bylo možno reagovat a napravit případné průtahy v řízení již v rámci soustavy obecného soudnictví a v okamžiku, kdy jsou aktuální. Stěžovatelé mohou rovněž využít kompenzační prostředek nápravy nepřiměřené délky řízení, tzv. zadostiučinění, upravený v ustanovení § 31a zákona č. 82/98 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění zákona č. 160/2006.

V projednávané věci Ústavní soud nezkoumal, zda v předmětném trestním řízení existovaly průtahy či nikoli, neboť stěžovatel průtahy v řízení nenamítal, ale ve vztahu k délce řízení, kdy podle jeho tvrzení od spáchání skutku uplynulo bezmála deset let, považoval uložený trest za nepřiměřený a neproporcionální.

Jedná se o námitku, která postrádá opodstatnění. Stěžovatel nesprávně vymezil délku řízení od doby spáchání skutku. S ohledem na shora uvedené je zřejmé, že délka řízení se počítá od zahájení řízení, v daném případě tedy od doručení usnesení o zahájení řízení, tj. od 26. 7. 2002. Obžaloba v této trestní věci byla u Krajského soudu v Ostravě podána dne 22. 3. 2004, který rozhodl rozsudkem ze dne 26. 10. 2004, a odvolací soud rozhodl dne 14. 4. 2005. Celé trestní řízení bylo ukončeno rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR o dovolání, tj. dne 7. 6. 2006. Z uvedeného vyplývá, že trestní stíhání stěžovatele trvalo maximálně čtyři roky a prošlo třemi stupni jurisdikce. Odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 554/04, který reagoval na trestní stíhání přesahující deset let, není případný.

V dané věci, s přihlédnutím ke všem okolnostem případu rozhodným pro výši ukládaného trestu, zejména k výši škodlivého následku přesahující 17 miliónů korun, ke složitosti věci (mj. tři obvinění, četnost útoků) a s přihlédnutím k právní kvalifikaci skutků, kterých se stěžovatel dopustil a na které zákon stanoví trest odnětí svobody v rozmezí pět až dvanáct let, kdy mu byl uložen trest v trvání pěti let a šesti měsíců, tj. na samotné dolní hranici zákonné sazby, lze uzavřít, že zásah do osobní svobody stěžovatele, obecně předvídaný ústavním pořádkem (uložený trest), je v souvislosti s délkou řízení přiměřeným a proporcionálním zásahem opírajícím se o trestněprávní předpisy. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že námitku o nepřiměřenosti trestu s ohledem na délku řízení měl stěžovatel uplatnit již v podaném dovolání, a nikoli až v řízení před Ústavním soudem.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. prosince 2006

František Duchoň předseda I. senátu Ústavního soudu