III. ÚS 173/94

III.ÚS 173/94 ze dne 14. 12. 1994

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Sp. zn. III. ÚS 173/94

ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ Ústavního soudu České republiky Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci navrhovatele J.B., zastoupeného advokátem JUDr. K.H.,

t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností ze dne 31.10.1994, kterou Ústavní soud obdržel dne 3.11.1994, stěžovatel brojí proti usnesení Krajského soudu v Brně, sp. zn. 9 To 595/94 ze dne 11.10.1994, ve spojení s usnesením Okresního soudu ve Zlíně. sp. zn. Nt 238/94 ze dne 31.8.1994. Ve své ústavní stížnosti uvádí, že zmíněnými rozhodnutími bylo porušeno ustanovení čl. 8 Listiny základních práv a svobod, zejména odstavec 5 tohoto článku. To proto, že shora uvedeným rozhodnutím Okresního soudu ve Zlíně byl vzat do vazby podle § 68 trestního řádu z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) trestního řádu a zároveň tento soud nepřijal peněžitou záruku a písemný slib ve smyslu ust. § 73 trestního řádu. Krajský soud v Brně potom shora uvedeným rozhodnutím stížnost J.B. do usnesení citovaného rozhodnutí Okresního soudu ve Zlíně podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. Ve své ústavní stížnosti navrhovatel uvádí, že v jeho případě bylo postupováno jako v řízení proti uprchlému podle § 302 a násl. trestního řádu s tím, že tento postup nebyl na místě, protože v kritické době se zdržoval na S. pro své obchodní aktivity a tam se také dozvěděl ze sdělovacích prostředků o svém trestním stíhání. V té době také onemocněl a na S. prakticky nastoupil pracovní neschopnost. Dodal, že nebyla dostatečně dle jeho názoru prokázána souvislost mezi jeho pobytem v cizině a snahou vyhnout se trestnímu stíhání. Dovozuje tak neexistenci vazebních důvodů z hlediska ust. § 67 písm. a) trestního řádu a poukazuje na fakt, že nebyla zohledněna jeho snaha o kontakt s příslušnými orgány České republiky, jeho pracovní neschopnost a ustanovení trestního řádu o doručování písemnosti.

Poukazuje také na skutečnost, že v době rozhodování Okresního soudu ve Zlíně byl stíhán pro trestný čin podle § 235 odst. 1 trestního zákona s trestní sazbou do 3 let odnětí svobody a polemizuje tak s otázkou hrozby vysokého trestu ve smyslu ustanovení § 67 písm. a) trestního řádu. Konečně uvádí, že je osobou dosud bezúhonnou a další trestní stíhání (kromě již výše uvedeného), vůči jeho osobě nebylo dosud pravomocně zahájeno a nepřichází tedy v úvahu vazební důvody z hlediska ustanovení § 67 písm. c) trestního řádu.

V těchto souvislostech nutno poukázat na rozhodnutí uvedených soudů a přirozeně i na jejich odůvodnění. Zejména z rozhodnutí Krajského soudu v Brně sp. zn. 9 To 595/94 je zřejmé, že toto je odůvodněno dostatečným a přiléhavým způsobem a je v něm také vysvětleno, kterými skutečnostmi se tento soud při svém rozhodování řídil. Ustanovení trestního řádu týkající se vzetí do vazby byla dodržena a byl vzat do vazby z důvodů stanovených zákonem a na základě zdůvodněného rozhodnutí soudu. Je na místě zdůraznit, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, 90, 91 Ústavy ČR), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují tak, že současně neporušují základní práva nebo svobody osob zaručených ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. V dané věci potom nelze dovodit porušení práv stěžovatele z hlediska čl. 8 Listiny základních práv a svobod, případně z hledisek uvedených v hlavě páté Listiny základních práv a svobod pojednávající o právu na soudní a jinou právní ochranu. Stěžovatel byl vzat do vazby z důvodů stanovených zákonem a na základě rozhodnutí soudu (čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod). Konkrétní skutečnosti odůvodňující obavu z uprchnutí nebo skrývání se obviněného, jakož i jeho pokračování v trestní činnosti, jsou dány a v rozhodnutí Krajského soudu v Brně také uvedeny a odůvodněny (to i bez ohledu na závěry krajského soudu uvažující o možném použití přísnější právní kvalifikace v již zahájeném trestním stíhání nebo užití vazebního důvodu z hlediska ustanovení § 67 písm. b) trestního řádu). Ani ostatní ustanovení čl. 8 Listiny základních práv a svobod nebyla v dané věci porušena. Z ústavního principu nezávislosti soudu plyne též zásada volného hodnocení důkazů, která takto nebyla porušena, stejně jako ostatní základní zásady trestního řízení uvedené v § 2 trestního řádu. Znovu nutno připomenout, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR).

Ústavnímu soudu ČR tedy s ohledem na výše uvedené skutečnosti nezbylo, než usnesením návrh podle § 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. prosince 1994

JUDr. Vladimír JURKA soudce Ústavního soudu ČR