4 Azs 238/2004
4 Azs 238/2004 č. j. 4 Azs 238/2004-43
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: P. M., zast. JUDr. Ladislavem Krymem, advokátem, se sídlem Národní tř. 43, Praha 1, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2004, č. j. 24 Az 2267/2003-18,
takto:
I. Kasační stížnost s e z a m í t á .
II. Žádnému z účastníků s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Zástupci stěžovatele, JUDr. Ladislavu Krymovi, s e p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 1075 Kč, která mu bude vyplacena Nejvyšším správním soudem do třiceti dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění: Žalobce (dále jen stěžovatel ) včas podanou kasační stížností napadá shora označený rozsudek, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 18. 10. 2003, č. j. OAM-5122/VL-11-12-2003. Tímto rozhodnutím byla žádost o udělení azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle § 16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), s odůvodněním, že stěžovatel jako důvody pro udělení azylu uváděl toliko pronásledování ze strany soukromých osob, resp. snahu o legalizaci pobytu na území České republiky, tedy důvody nespadající pod dikci zákona o azylu.
Stěžovatel současně požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
V žalobě, která směřovala proti označenému rozhodnutí pak stěžovatel namítal, že v řízení o azylu byl zkrácen na svých právech. Přitom jako žalobní body uváděl, že správní odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), resp. § 12 a § 91 zákona o azylu; pokud jde o skutkové důvody stěžovatel odkazoval na žádost o udělení azylu, protokol o pohovoru a ostatní spisový materiál. Z výše uvedeného pak dovozoval nezákonnost rozhodnutí žalovaného správního orgánu a navrhoval jeho zrušení a vrácení věci k dalšímu řízení.
V následném rozsudku se Krajský soud v Ostravě ztotožnil se závěry správního orgánu a došel obdobně k závěru, že stěžovatel domovskou zemi neopustil z důvodů upravených zákonem o azylu, resp. ani netvrdil důvody vymezené zákonem o azylu; byl zde proto i podle Krajského soudu v Ostravě důvod k postupu podle § 16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu. Krajský soud v Ostravě žalobu jako bezdůvodnou zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel kasační stížnost, kterou opírá o ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) až d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s. ř. s. ). Konkrétně pak toliko uvedl, že krajský soud a správní orgán posoudily věc v rozporu s právním řádem, resp. zákonem o azylu. V kasační stížnosti rovněž požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti z důvodu značné újmy na svých právech, k čemuž doplnil, že má reálnou obavu z opuštění České republiky, neb na Ukrajině mu hrozí vážné nebezpečí z politických důvodů (z jakých nespecifikoval). Na základě výše uvedených skutečností pak požadoval, aby byl napadený rozsudek zrušen a vrácen k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě stěžovateli usnesením č. j. 24 Az 2267/2003-27 ze dne 6. 5. 2004 ustanovil zástupce JUDr. Ladislava Kryma, advokáta, se sídlem Národní tř. 43, Praha 1.
Žalovaný podal ke kasační stížnosti stručné vyjádření, ve kterém uvedl, že ke kasa��ní stížnosti se vzhledem k jejímu obsahu nebude vyjadřovat. K návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti pak uvedl, že pro jeho přiznání neshledal důvody.
Napadené soudní rozhodnutí Nejvyšší správní soud přezkoumal v souladu s § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle § 109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Po přezkoumání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná. Krajský soud stěžovateli na jeho žádost ustanovil právního zástupce a stěžovatel tak splňuje i podmínku vymezenou v ustanovení § 105 odst. 2 s. ř. s.
Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za nutné předeslat, že v řízení o kasační stížnosti není jeho úkolem znovu posuzovat, zda měl být stěžovateli azyl udělen, nýbrž je jeho úkolem pouze posoudit, zda předchozí řízení naplňuje důvody vymezené v § 103 odst. 1 s. ř. s. důvod vymezený v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., je dále třeba se vyjádřit k dopadu tohoto ustanovení. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní závěr, popř. je sice aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen. Takováto pochybení v rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, však Nejvyšší správní soud neshledal. Stěžovatel konkretizoval své námitky ve spojení s ustanovením § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. tak, že správní orgán a krajský soud posoudily věc v rozporu s právním řádem, resp. zákonem o azylu, nespecifikoval avšak, v čem by měl tento rozpor spočívat. Nejvyšší správní soud proto obecně přezkoumal postup obou orgánů a jejich rozhodnutí, avšak neshledal, že došlo k porušení zákona. Nejvyšší správní soud se tak s učiněnými závěry ztotožňuje a dovozuje, že krajský soud (a stejně tak i žalovaný správní orgán) citovaná ustanovení zákona o azylu vyložil správně. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že v souzené věci důvod vymezený v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. neshledal.
Stěžovatel dále uvádí jako důvod kasační stížnosti důvod vymezený v ustanovení § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., které stanoví, že kasační stížnost lze podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost. Protože stěžovatel důvody vymezené v označeném písm. b) cit. ustanovení nespecifikoval, je třeba se vyjádřit k významu všech jednotlivých částí označeného písm. K významu první části písm. b) cit. ustanovení (došlo k vadě řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu) je třeba uvést, že skutková podstata je se spisy v rozporu, pokud skutkový materiál, jinak dostačující k učinění správného skutkového závěru, vedl k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil rozhodující orgán. Skutková podstata dále nemá oporu ve spisech, chybí-li ve spisech skutkový materiál pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím orgánem, přičemž tento materiál je nedostačující k učinění správného skutkového závěru. Krajský soud se podle Nejvyššího správního soudu zabýval konkrétními dopady právě uvedeného a neshledal, že by žalovaný nezjistil úplně skutkový stav. Nejvyšší správní soud dospěl obdobně k závěru, že v odůvodnění jsou jasně jmenovány důkazy, z nichž žalovaný čerpal svá skutková zjištění, skutková zjištění jsou zde přehledně a srozumitelně uvedeny a vyplývají z provedených důkazů. Po důkladném posouzení závěrů Krajského soudu v Ostravě se s nimi Nejvyšší správní soud také ztotožňuje a konstatuje, že skutkový stav má oporu ve spisech a není s nimi v rozporu. Význam další části písm. b) cit. ustanovení s. ř. s. ( při zjišťování skutkové podstaty byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto vytýkanou vadu měl soud napadané rozhodnutí zrušit ) se zakládá na faktu, že intenzita porušení řízení před správním orgánem byla v přímé souvislosti s následnou nezákonností tohoto rozhodnutí. Po posouzení stěžovatelem uvedených skutečností, jakož i obsahu spisu, Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že k porušení zákona v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, nedošlo. K poslednímu možnému porušení ( rozhodnutí správního orgánu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost ) Nejvyšší správní soud uvádí, že jeho možný dopad je třeba posuzovat vždy ve spojení se zněním konkrétního rozhodnutí. K rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, jakož i k jemu předcházejícímu rozhodnutí žalovaného správního orgánu, zaujal Nejvyšší správní soud názor, že uvedená ani důvod vymezený v ustanovení § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. neshledal.
Stejně tak se Nejvyšší správní soud vyjadřuje i k naplnění třetího stížnostního důvodu, tedy důvodu vymezeného v ustanovení § 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. (došlo ke zmatečnosti řízení před soudem spočívající v tom, že chyběly podmínky řízení, ve věci rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, popřípadě bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu soudce). Nejvyšší správní soud přezkoumal údajnou zmatečnost spočívají v absenci podmínek řízení, avšak neshledal, že by chyběly podmínky řízení, že by ve věci rozhodoval vyloučený soudce, nebo že by byl soud nesprávně obsazen, popřípadě, že by bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu soudce, a stěžovateli ani v této námitce nepřisvědčil. Nelze odhlédnout ani zde od skutečnosti, že stěžovatel důvod zmatečnosti řízení ani nijak nespecifikoval.
Stěžovatel konečně uvádí jako právní důvod kasační stížnosti i ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ( rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů rozhodnutí, popř. pro jinou vadu řízení před soudem ), a tak je třeba se dále vyjádřit i k dopadu tohoto ustanovení. Nejvyšší správní soud dovozuje, že nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti rozhodnutí spočívá buď v tom, že rozhodnutí vykazuje takové textové a formulační nedostatky, že z obsahu textu není dostatečně zřejmá souvislost s příslušnými podklady pro rozhodnutí, nebo příp. v tom, že i jinak text rozhodnutí obsahuje nejasné, rozporné či jiným způsobem nesrozumitelné údaje. Nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí je potom třeba spatřovat v tom, že se rozhodnutí neopírá o důvody, které opodstatňují dospět k určitému výroku rozhodnutí, a možný dopad je třeba posuzovat vždy ve spojení se zněním konkrétního rozhodnutí. K rozhodnutí krajského soudu, jakož i předcházejícímu rozhodnutí žalovaného správního orgánu, zaujal Nejvyšší správní soud názor, že uvedená rozhodnutí ani touto vadou netrpí. Rozhodnutí se podle názoru Nejvyššího správního soudu naopak opírá o dostatek důvodů, je odůvodněno srozumitelně, argumentačně řádně a podrobně a netrpí ani žádnou jinou vadou řízení před soudem. Ani této námitce Nejvyšší správní soud tudíž nepřisvědčil a uzavírá, že v souzené věci žádný z důvodů vymezených v ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. neshledal.
Závěrem se Nejvyšší správní soud vyjadřuje k zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné a tedy podstatě sporu před krajským soudem. Z obsahu správního spisu, a to především z tvrzení stěžovatele, (z Návrhu na zahájení řízení o udělení azylu a z Protokolu o pohovoru k důvodům na zahájení řízení o udělení azylu) vyplynulo, že stěžovatel opustil domovskou zemi z důvodu strachu před vymahači dluhu. O azyl pak požádal z důvodu, že se bál žít na území České republiky nelegálně a chtěl si legalizovat pobyt.
Z těchto informací pak vycházel při svém posuzování jak správní orgán, tak i krajský soud, který s odkazem na ustanovení § 16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, podle něhož se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu, žádost správně zamítl. Označené ustanovení § 12 zákona o azylu totiž stanoví, že azyl lze udělit v případě, že stěžovatel je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických ve státě jeho posledního trvalého bydliště, což však v souzené věci nenastalo.
S ohledem na zjištěný skutkový stav, a zejména s ohledem na údaje a skutečnosti, které uváděl stěžovatel od samého počátku azylového řízení, se Nejvyšší správní soud plně ztotožňuje se závěry žalovaného správního orgánu, resp. následnými závěry krajského soudu o tom, že uváděné důvody nelze podřadit pod důvody vymezené zákonem o azylu, a za tohoto stavu věci bylo rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné podle § 16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu plně opodstatněné.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji jako takovou zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).
Vzhledem ke skutečnosti, že Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu, se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Protože žalovaný správní orgán žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Vzhledem k tomu, že zástupce stěžovatele, JUDr. Ladislav Krym, byl ustanoven soudem, přiznal Nejvyšší správní soud podle § 35 odst. 7 a § 60 odst. 1 v návaznosti na § 120 s. ř. s. označenému zástupci za zastupování v řízení o kasační stížnosti odměnu, a to v celkové výši 1075 Kč, sestávající se z odměny dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby (á 1 000 Kč-§ 11 odst. 1 b/ ve spojení s § 9 odst. 1 písm. b/ cit. vyhlášky) a jednoho režijního paušálu (á 75 Kč-§ 13 odst. 3 téže vyhlášky).
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 7. 1. 2005
JUDr. Dagmar Nygrínová předsedkyně senátu