VSPHA 890/2014
Datum rozhodnutí: 12.03.2015
Dotčené předpisy: § 315 předpisu č. 182/2006Sb., § 316 předpisu č. 182/2006Sb., § 348 předpisu č. 182/2006Sb., § 351 předpisu č. 182/2006Sb.
MSPH 91 INS 12824/2011
3 VSPH 890/2014-B-158
U S N E S E N Í
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jindřicha Havlovce a soudců JUDr. Jaroslava Bureše a JUDr. Michala Kubína v insolvenční věci dlužníka: Office happy, s.r.o. se sídlem Praha 9-Kbely, Luštěnická 723, IČO 62914464, zastoupeného Mgr. Ing. Martinem Janotou, advokátem se sídlem Ostrava-Moravská Ostrava, 28. října 1727/108, o odvolání dlužníka a věřitele STYLE HAPPY REALITY, s.r.o. se sídlem Praha 9-Kbely, Luštěnická 723/13, IČO 28963172, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. března 2014, č.j. MSPH 91 INS 12824/2011-B-125,
t a k t o:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. března 2014, č.j. MSPH 91 INS 12824/2011-B-125, se p o t v r z u j e .
O d ů v o d n ě n í:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. března 2014, č.j. MSPH 91 INS 12824/2011-B-125, v bodě I. výroku zamítl reorganizační plán dlužníka Office happy, s.r.o. (dále jen dlužník ), v bodě II. výroku prohlásil na majetek dlužníka konkurs a v bodě III. vyslovil, že účinky prohlášení konkursu nastávají okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku.
V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že usnesením ze dne 20.12.2011, č.j. MSPH 91 INS 12824/2011-A-47, rozhodl o úpadku dlužníka, a povolil jeho reorganizaci. Dne 13.2.2014 dlužník předložil zprávu o reorganizačním plánu, již schválil usnesením z 18.2.2014, č.j. MSPH 91 INS 12824/2011-B-118, a zveřejnil v insolvenční rejstříku s tím, že o něm budou hlasovat věřitelé na schůzi dne 5.3.2014.
Pro účely hlasování byli na této schůzi věřitelé rozděleni do 11 skupin, jak předpokládá reorganizační plán. Reorganizační plán byl přijat skupinami věřitelů č. 2, 5, 7, 8, 9, 10 a 11. Pohledávky věřitelů skupiny č. 1 nebudou reorganizačním plánem dotčeny, a proto se ve smyslu ust. § 347 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-IZ), považují za skupinu, která reorganizační plán přijala. Skupina věřitelů č. 3 hlasovala proti přijetí reorganizačního plánu. Skupina věřitelů č. 6 neměla hlasovací právo, a tudíž reorganizační plán nepřijala. Do skupiny věřitelů č. 4 nebyl ke dni hlasování zařazen žádný věřitel, neboť účast věřitelů této skupiny byla v průběhu insolvenčního řízení postupně ukončena.
Jelikož reorganizační plán nebyl přijat všemi skupinami věřitelů, zabýval se insolvenční soud tím, zda jsou splněny podmínky pro schválení reorganizačního plánu i proti vůli některé ze skupin věřitelů ve smyslu § 348 odst. 2 IZ ve spojení s § 348 odst. 1 písm. a), b), d) a e) IZ.
Toto posouzení vyústilo v závěr, že reorganizační plán je v rozporu s insolvenčním zákonem (zejména nerespektuje zásadu upravenou v ust. § 5 písm. a/ IZ, dle které žádný z účastníků nesmí být nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn) a nesplňuje podmínky obsažené v ust. § 348 odst. 1 písm. d) a e) IZ. Reorganizační plán neprošel ani testem podle ust. § 348 odst. 2 IZ (jež by nahradil jinak nutnou podmínku přijetí plánu všemi skupinami věřitelů podle ust. § 348 odst. 1 písm. c), neboť negarantuje rovné zacházení s věřiteli a není spravedlivý ke skupině věřitelů, která ho nepřijala. Ačkoliv dlužník zvolil jako způsob řešení svého úpadku reorganizaci, předložený reorganizační plán počítá s tím, že celá majetková podstata bude zpeněžena a dlužník bude zlikvidován; provoz dlužníkova podniku tak s ohledem na povahu podnikatelské činnosti nebude zachován. To zákon jistě nevylučuje, ovšem za předpokladu, že takový způsob nepovede k nerovnému zacházení s některými skupinami věřitelů a bude pro všechny dotčené věřitele výhodnější. Dlužník se však s těmito nedostatky v předloženém reorganizačním plánu nevypořádal a nedokázal kvalifikovaně vysvětlit, proč by navrhovaný způsob řešení úpadku dlužníka na základě právě posuzovaného reorganizačního plánu měl být pro věřitele výhodnější.
V reorganizačním plánu nejsou v prvé řadě označeni věřitelé s pohledávkami za majetkovou podstatou a s pohledávkami jim na roveň postavenými (podle stavu v době předložení reorganizačního plánu) ani není naznačen způsob, jakým budou jejich pohledávky uhrazeny (ačkoli se z reorganizačního plánu podává, že takoví věřitelé zde jsou). V reorganizačním plánu (bod 2.1) jsou sice označeny druhy zapodstatových pohledávek a pohledávky jim na roveň postavené, nejsou však označeni jejich věřitelé, uvedený výčet neodpovídá stavu okamžiku předložení reorganizačního plánu, ani není ve smyslu ust. § 348 odst. 1 písm. e) IZ uvedeno, že by již vzniklé (ale dosud neuhrazené) pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim na roveň postavené měly být uspokojeny ihned poté, co se reorganizační plán stane účinným, přičemž dlužník neprokázal, že by se s takovým věřitelem dohodl jinak. Již jen tato vada může vést k zamítnutí reorganizačního plánu dle názoru Nejvyššího soudu v usnesení sen. zn. 29 NSČR 18/2010 ze dne 29.11.2012. Pokud jde o poslední položku seznamu zapodstatových pohledávek - náklady spojené se zpeněžením zajištěného majetku v nezanedbatelné výši téměř 2 milionů Kč - není v reorganizačním plánu vůbec uvedeno, o jaké konkrétní náklady se jedná.
Dlužník navíc opominul v reorganizačním plánu předloženém dne 13.2.2014 zohlednit kvalitativní změnu pohledávky věřitele č. 8 UNIBON spořitelní a úvěrní družstvo v likvidaci, spočívající v tom, že jeho pohledávka zařazená do skupiny věřitelů č. 5 jako podmíněná se stala pohledávkou nepodmíněnou, ačkoliv byl o této skutečnosti věřitelem informován již v září 2013. Ke změně pohledávky z podmíněné na nepodmíněnou došlo z toho důvodu, že společnost STYLE HAPPY REALITY s.r.o. (dále jen odvolatel) nebyla schopná dostát svým závazkům vůči věřiteli č. 8 a její závazek by tudíž měl být uhrazen dlužníkem. Na základě této skutečnosti vznikne dlužníkovi regresní pohledávka za odvolatelem, avšak dlužník ji nemá uvedenou v přiloženém seznamu majetku, byť počítá s tím, že ji následně započte oproti pohledávce odvolatele.
Dalším důvodem k zamítnutí reorganizačního plánu je ta skutečnost, že reorganizační plán (v bodě 3.11) počítá s přednostním uspokojením věřitele Milana Karkošky, který se nepřihlásil do insolvenčního řízení a jehož pohledávka spočívá v nedodržení závazku dlužníka, který vyplývá ze smlouvy o smlouvě budoucí na koupi bytové jednotky. Na základě této smlouvy uhradil Milan Karkoška zálohu na koupi bytové jednotky ve výši 1.116.203,- Kč a dlužník se zavázal s ním následně uzavřít smlouvu kupní s tím, že dosud nebylo prokázáno, že by některá ze smluvních stran vyzvala druhou k uzavření kupní smlouvy. Z tohoto důvodu není zřejmé, zda věřitel má právo požadovat vrácení zálohy z titulu neuskutečněné smlouvy nebo zda má právo požadovat, aby s ním dlužník smlouvu kupní teprve podepsal. Reorganizační plán však počítá s tím, že Milan Karkoška bude uspokojen převodem bytové jednotky přednostně před všemi ostatními věřiteli - řádně přihlášenými - aniž by bylo prokázáno, že věřiteli na tento převod vůbec vznikl nárok. Ze shora uvedeného také vyplývá, že Milan Karkoška dosud uhradil pouze zálohu na koupi bytu, nikoli celou kupní cenu, avšak dlužník v seznamu majetku, který je součástí reorganizačního plánu, neuvedl pohledávku za Milanem Karkoškou spočívající v doplatku kupní ceny, a tedy ani její výši.
Reorganizační plán také chybně nahlíží na věřitele skupiny č. 6 UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a.s. jako na věřitele obligačního, zatímco ve skutečnosti jde o věřitele zástavního. Byť je pohledávka tohoto věřitele podmíněná a je tedy možné, že v rámci reorganizace nebude uspokojována, nelze vyloučit ani opak. V takovém případě by měl být věřitel uspokojen pouze v rozsahu výtěžku zpeněžení zástavy, která jeho pohledávku zajišťuje, avšak reorganizační plán počítá s tím, že nebude-li věřitel zcela uspokojen ze zpeněžení zástavy, bude ve zbývající části pohledávky zařazen do skupiny věřitelů č. 7, tj. mezi nezajištěné věřitele.
Podle předloženého reorganizačního plánu má dojít také ke zvýhodnění nezajištěného věřitele odvolatele, neboť reorganizační plán předpokládá, že podstatná část jeho pohledávky zanikne vzájemným započtením s pohledávkou dlužníka, čímž bude tato jeho pohledávka v předmětné části uspokojena ze 100 %, zatímco u ostatních nezajištěných věřitelů stejné skupiny se počítá s cca 23% uspokojením. Byť dlužník tvrdí, že toto započtení je pro majetkovou podstatu výhodné, neboť výtěžnost pohledávky dlužníka za odvolatelem je cca 1%, její nominální hodnoty (bod 3.12.1), dlužník ovšem neuvedl žádná konkrétní tvrzení, z čeho tento odhad vychází. Není tedy jisté, zda pohledávka odvolatele bude uspokojena ve větší míře, nežli pohledávka dlužníka za tímto věřitelem.
Ačkoliv již shora uvedené nedostatky reorganizačního plánu by odůvodňovaly jeho zamítnutí, zásadní problém spatřuje insolvenční soud v té skutečnosti, že průběh reorganizace by měl negativní finanční dopady zejména pro skupinu nezajištěných věřitelů, kteří podle něho budou mít mnohem horší postavení, než jaké by měli v konkursu. Reorganizační plán počítá s tím, že výtěžek zpeněžení ostatních částí majetkové podstaty mimo nemovitostí (= veškerý nezajištěný majetek dlužníka vč. jeho pohledávek) bude určen přednostně dlužníkovi k úhradě mandatorních plateb (zejména DPH) a plateb souvisejících s udržováním a správou majetkové podstaty po dobu plnění reorganizačního plánu, jakož i dalších pohledávek za majetkovou podstatou (viz bod 3.7.1). Z prodeje nemovitého majetku (tj. zajištěného majetku) budou přednostně uspokojeny pohledávky zajištěných věřitelů, a až v případě, kdy by výtěžek tohoto prodeje převyšoval výši jejich pohledávek, byli by uspokojeni věřitelé nezajištění. To znamená, že náklady spojené se správou a zpeněžením majetku dlužníka, a to zejména majetku zajištěného, půjdou primárně na úkor nezajištěných věřitelů. V případě prohlášení konkursu na majetek dlužníka by náklady spojené se správou a zpeněžením zajištěného majetku dlužníka (vč. příslušné odměny insolvenčního správce) nesli zajištění věřitelé. Nezajištění věřitelé by byli uspokojeni z výtěžku prodeje nezajištěného majetku (vč. pohledávek) po odečtení nákladů spojených pouze se správou a zpeněžením nezajištěného majetku, a tedy nepochybně ve větším rozsahu než s jakým počítá reorganizační plán.
V reorganizačním plánu je počítáno také s tím, že i po jeho schválení budou váznout na nemovitostech (zejména bytových jednotkách) dlužníka zástavní práva. Předkladatel plánu však nezohlednil tu skutečnost, že zpeněžením věci zapsané v majetkové podstatě dlužníka zanikají zástavní práva podle ust. § 285 IZ pouze v rámci konkursu, část insolvenčního zákona týkající se reorganizace obdobné ustanovení neobsahuje a takový postup tudíž nepřipouští. Jinými slovy potenciální zájemce o bytovou jednotku musí počítat s tím, že i po koupi bytové jednotky bude na jeho majetku váznout zástavní právo (bankovní instituce, které by event. měly poskytnout hypoteční úvěr za účelem koupě bytové jednotky, by byly zajištěny až jako třetí v pořadí).
Cituje § 351 IZ a § 363 odst. 1 písm. c), odst. 2 a odst. 5 IZ insolvenční soud uzavřel, že neshledal splnění podmínek pro schválení reorganizačního plánu, a proto jej zamítl a na majetek dlužníka prohlásil konkurs.
Proti tomuto usnesení se včas odvolali dlužník a odvolatel.
Dlužník navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení změnil a rozhodl, že se jeho reorganizační plán schvaluje, event. ho zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odvolání dlužník vyvracel jednotlivé závěry soudu následovně:
- k závěru o neoznačení věřitelů zapodstatových pohledávek a způsobu jejich úhrady namítl, že způsobu úhrady těchto pohledávek se reorganizační plán věnuje na několika místech (body 3.7.2, 3.8.1, 3.10 a 3.11) a stanoví jej analogicky podle § 168 odst. 3 IZ, v případě označení těchto věřitelů z insolvenčního zákona taková povinnost nevyplývá a odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu není případný, neboť v jím řešené věci absentovalo jakékoliv vyčíslení těchto pohledávek; namítl též, že byl insolvenčním soudem vyzván k doplnění reorganizačního plánu, avšak na tuto nesprávnost nebyl upozorněn, přesto ji soud považuje za důvod jeho zamítnutí, což je pro něj překvapivé;
- k závěru o kvalitativní změně pohledávky věřitele č. 8 namítl, že soud zřejmě přehlédl bod 2.5 reorganizačního plánu, v němž je výslovně uvedeno, že došlo ke splnění podmínky s odkazem na konkrétní listinu a výtka týkající se neuvedení regresní pohledávky vůči odvolateli rovněž není namístě, neboť sám soud uvedl, že mu pohledávka za tímto dlužníkem teprve vznikne po uspokojení věřitele č. 8, takže je zřejmé, že v okamžiku sestavení seznamu touto pohledávkou nedisponoval, pouze předpokládal její vznik v budoucnu;
- k závěru o přednostním uspokojení věřitele Milana Karkošky zdůraznil, že podle § 330a IZ platí přiměřeně ust. § 246 odst. 3 a § 253 až § 260 IZ, takže reorganizační plán vycházel z toho, že vůči tomuto věřiteli bude splněna smlouva o vzájemném plnění, nelze ani přehlédnout, že se pro splnění smlouvy vyjádřila převažující většina věřitelů; v žádném případě pak splnění takové smlouvy nevyžaduje výzvu některé ze smluvních stran, jak dovodil soud;
- vyjádřil souhlas se závěrem soudu, že do skupiny věřitelů č. 6 byl chybně zařazen tento věřitel coby obligační, ačkoliv se jedná o věřitele zástavního, přesto tato skutečnost není dostatečným důvodem pro zamítnutí reorganizačního plánu, nehledě na to, že reorganizační plán předpokládá, že ke splnění podmínky nedojde;
- závěr o zvýhodnění odvolatele v 100% uspokojení rovněž považuje za zcela chybný, neboť reorganizační plán výslovně stanoví, že tento věřitel bude v rozsahu, ve kterém budou uspokojeni ostatní nezajištění věřitelé, uspokojen nejprve započtením oproti regresní pohledávce, jejíž vznik předvídá uspokojení věřitele skupiny č. 5, tedy v případě, že by nezajištění věřitelé měli být uspokojeni v předvídaném rozsahu 23 %, byla by pohledávka odvolatele uspokojena započtením právě v tomto rozsahu, ostatní věřitelé však v reálné výši z výtěžku zpeněžení majetkové podstaty; reálné uspokojení odvolatele by bylo možné až poté, co by mu uhradil regresní pohledávku pro uspokojení věřitele skupiny č. 5; naopak je tím zabráněno zvýhodnění odvolatele; odhad výtěžnosti pohledávky dlužníka za odvolatelem cca 1 % nevychází z žádných konkrétních tvrzení a soud zřejmě přehlédl poznámku pod čarou č. 6, v níž jsou tyto úvahy rozvedeny;
- namítá rovněž, že nejsou úvahy soudu o tom, že by průběh reorganizace měl negativní finanční dopady zejména pro skupinu nezajištěných věřitelů, relevantně podloženy. Soud neposoudil, a ani není schopen posoudit míru uspokojení jednotlivých věřitelů, neboť ta závisí na znaleckém posouzení, a proto v této části je rozhodnutí nepřezkoumatelné;
- skutečnost, že náklady spojené se správou a zpeněžením majetku půjdou primárně na úkor nezajištěných věřitelů, není dostatečným důvodem pro tento závěr, pokud míra uspokojení nezajištěných věřitelů v reorganizaci je vyšší než v konkursu. O tom, že tomu tak je, svědčí jím předložená kalkulace, přičemž z reorganizačního plánu (bod 3.12.2) je zřejmé, že důvodem pro tento rozdíl je primárně možnost částečného započtení pohledávky věřitele skupiny č. 10, které v konkursu není přípustné. Uzavřel, že zamítnutím reorganizačního plánu soud otevřel možnost věřiteli skupin č. 2 a 5 (UNIBON) nárokovat mimo jistiny pohledávek také úrok ve smyslu § 171 odst. 1 a 2 IZ, kterého se tento věřitel pro případ reorganizace vzdal. Napadené rozhodnutí tedy jde proti zájmu nezajištěných věřitelů, ale i zajištěných, neboť uplatněním tohoto úroku může dojít ke snížení předpokládaného uspokojení i ve vztahu k věřiteli skupiny č. 3.
Odvolatel namítl, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci s tím, že své odvolání doplní, což neučinil.
Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal napadené usnesení včetně předcházejícího řízení a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněno.
Podle ust. § 348 odst. 1 insolvenčního zákona schválí insolvenční soud reorganizační plán, jestliže a) je v souladu s tímto zákonem a jinými právními předpisy, b) lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že jím není sledován nepoctivý záměr, c) jej každá skupina věřitelů přijala nebo se podle § 347 odst. 4 považuje za skupinu, která jej přijala, d) každý věřitel podle něj získá plnění, jehož celková současná hodnota je ke dni účinnosti reorganizačního plánu stejná nebo vyšší než hodnota plnění, které by zřejmě obdržel, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem, ledaže přijímající věřitel souhlasí s nižším plněním, e) pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim na roveň postavené byly uhrazeny nebo mají být podle reorganizačního plánu uhrazeny ihned poté, co se reorganizační plán stane účinným, ledaže bylo mezi dlužníkem a příslušným věřitelem dohodnuto jinak.
Insolvenční soud může podle ust. § 348 odst. 2 téhož zákona schválit reorganizační plán, i když jej nepřijala každá skupina věřitelů, jestliže reorganizační plán přijala alespoň jedna skupina věřitelů, s výjimkou skupiny věřitelů uvedených v § 335. Učiní tak za předpokladu, že reorganizační plán zajišťuje rovné zacházení s každou zjištěnou pohledávkou v rámci každé skupiny věřitelů, která jej nepřijala, je-li ve vztahu ke každé takovéto skupině reorganizační plán spravedlivý, a lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že schválení a uskutečnění reorganizačního plánu nepovede k dalšímu úpadku dlužníka nebo k jeho likvidaci, ledaže je likvidace reorganizačním plánem předvídána.
Podle § 351 odst. 1 nejsou-li splněny všechny podmínky pro schválení reorganizačního plánu, insolvenční soud jej zamítne.
Podle § 363 odst. 1 písm. c) IZ insolvenční soud rozhodne o přeměně reorganizace v konkurs, jestliže insolvenční soud neschválil reorganizační plán a oprávněným osobám uplynula lhůta k jeho předložení.
Podmínky pro schválení reorganizačního plánu jsou shrnuty v § 348 a § 349. Výčet podmínek uvedený v § 348 odst. 1 je kumulativní, tzn. že musí být současně splněny všechny podmínky uvedené v tomto ustanovení, jinak nemůže insolvenční soud reorganizační plán schválit. Podmínka uvedená v § 348 odst. 1 písm. c) může být splněna alternativně za podmínek daných ve druhém odstavci § 348 a v § 349.
Zákon rozlišuje - při schválení reorganizačního plánu insolvenčním soudem - zda byl mezi všemi věřitelskými skupinami dosažen konsensus o reorganizačním plánu, anebo nikoliv. V případě úplného věřitelského konsensu insolvenční soud přezkoumá pouze splnění podmínek uvedených v § 348 odst. 1 písm. a), b), d) a e) IZ. Tyto podmínky samozřejmě soud zkoumá ve vztahu ke všem skupinám věřitelů. V případě neúplného věřitelského konsensu, tedy kdy nejméně jedna věřitelská skupina plán nepřijala a současně nejméně jedna věřitelská skupina, mimo věřitele podle § 335, reorganizační plán přijala, insolvenční soud přezkoumá jak splnění podmínek podle odst. 1 písm. a), b), d) a e) cit. ustanovení, tak současně splnění podmínek podle odstavce druhého § 348 IZ.
Jelikož v dané věci nebyla splněna podmínka, že reorganizační plán přijala každá skupina věřitelů (popřípadě ta, jež se za ni považuje) stanovená v § 348 odst. 1 písm. c) IZ, soud prvního stupně zkoumal, zda reorganizační plán zajišťuje rovné zacházení s každou zjištěnou pohledávkou v rámci každé skupiny věřitelů, která jej nepřijala a je-li ve vztahu ke každé takovéto skupině reorganizační plán spravedlivý a též podmínku jeho uskutečnitelnosti (§ 348 odst. 2 IZ).
Formulace zákonných podmínek rovnosti, spravedlnosti a uskutečnitelnosti, jež soud zkoumá podle druhého odstavce ustanovení § 348 IZ, je založena na předpokladu, že věřitelovo odmítnutí reorganizačního plánu má svůj důvod buď v nejistotě, zda získá plnění v hodnotě, kterou plán nabízí, protože reorganizační plán není ekonomicky realistický nebo proto, že podíl tohoto věřitele na celkové hodnotě reorganizovaného podniku (majetkové podstaty) je menší, než pokládá věřitel za přiměřené ve srovnání s vyšším dílem věřitele, který je ve srovnatelném postavení (právním i ekonomickém) anebo jiní věřitelé v jiných skupinách získávají díl, který by měl nesouhlasící věřitel podle svého mínění získat sám se zřetelem k tomu, jaké bylo jeho postavení před zjištěním úpadku.
Podmínka výnosnosti, v teorii též formulovaná jako tzv. test nejlepšího zájmu, je založena na zkoumání, zda každý věřitel podle reorganizačního plánu získá plnění, jehož celková současná hodnota je ke dni účinnosti reorganizačního plánu stejná nebo vyšší než hodnota plnění, které by zřejmě obdržel, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem.
Při tomto poměřování soud vychází ze dvou zpravidla různých hodnot dlužníkova majetku. Jednak je to celková současná hodnota plnění , které věřitel na základě reorganizačního plánu má získat, jednak hodnota plnění, které by věřitel zřejmě obdržel, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem. Aby testem nejlepšího zájmu reorganizační plán prošel, musí být první hodnota (tj. hodnota získaná reorganizací) vyšší než druhá hodnota, tedy potencionální hodnota získaná při zpeněžení majetkové podstaty v konkursu.
Při zjišťování hodnoty získané reorganizací se předpokládá analýza současné hodnoty budoucího plnění získané věřitelem podle reorganizačního plánu. Pro zjištění hodnoty plnění, které by věřitel zřejmě obdržel, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem, nezbývá než vycházet z odhadu a je nezbytné především vycházet ze znaleckého posudku zpracovaného podle § 155 odst. 3 IZ.
Z protokolu ze schůze věřitelů z 5.3.2014 se podává, že na základě předloženého reorganizačního plánu dlužníkem (aktualizovaná zpráva o reorganizačním plánu dlužníka byla schválena usnesením z 18.2.2014, událost B-118) byly věřitelé dlužníka rozděleni do 11. skupin s tím, že skupina č. 4 zůstala neobsazena (z důvodu ukončení účasti věřitele v insolvenčním řízení), z nichž proti přijetí reorganizačního plánu hlasovala skupina č. 3. Jak hlasovala skupina č. 8, se z tohoto protokolu nepodává, resp. v elektronické verzi insolvenčního spisu není výsledek hlasování této skupiny zachycen, přestože byl její zástupce přítomen, avšak na závěr o zamítnutí reorganizačního plánu nemá tato okolnost žádný význam (jen v případě, že by soud rozhodl kladně ve smyslu § 348 odst. 2 IZ, bylo by namístě zkoumat i stanovisko této skupiny).
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a pro stručnost na ně odkazuje, zejména pak je namístě odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 18/2010 z 29.11.2012 v případě pohledávek zařazených do první skupiny, jež tvoří pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim na roveň postavené (dále též pohledávky za podstatou). Podle tohoto rozhodnutí jestliže dlužník v reorganizačním plánu, který nepřijala každá skupina věřitelů (ve smyslu § 348 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona), nekonkretizoval věřitele s pohledávkami za majetkovou podstatou a s pohledávkami jim na roveň postavenými (podle stavu v době předložení reorganizačního plánu), ani neuvedl, jakým způsobem je uhradí (ačkoliv se z reorganizačního plánu podává, že takoví věřitelé zde jsou), ani v něm nekonkretizoval pohledávky nezajištěných věřitelů, je to důvodem pro zamítnutí reorganizačního plánu proto, že nemohl úspěšně projít testem dle § 348 odst. 2 insolvenčního zákona. V projednávané věci dlužník v reorganizačním plánu věřitele s pohledávkami za podstatou nijak nekonkretizoval, neboť toliko uvedl jejich celkovou výši (26.623.183,- Kč), jež má být v průběhu reorganizace uhrazena, v členění podle jednotlivých druhů těchto pohledávek. Je tedy zřejmé, že dlužník věřitele s pohledávkami za podstatou blíže v insolvenčním plánu neuvedl. V souladu s tímto závěrem je pak i hodnocení těchto výdajů, jež půjdou na úkor nezajištěných věřitelů, přičemž z předpokládané skladby pohledávek za podstatou vedle soudem prvního stupně uvedených cca 2 mil. Kč, jež by měly představovat náklady spojené se zpeněžením zajištěného majetku, počítá reorganizační plán s úhradou odvodů na sociální pojištění ve výši 126 tis. Kč a na zdravotní pojištění 54 tis. Kč, přičemž neuhrazené pojistné obou těchto položek činí toliko cca 9 tis. Kč. S ohledem na skutečnost, že dlužník nemá zaměstnance a v průběhu reorganizace nepředpokládá vznik nových pracovněprávních vztahů (článek VII. 7.1. reorganizačního plánu), není zřejmé, z jakých mezd budou tyto odvody prováděny, přičemž plán počítá s úhradou odměny jednatele vyplacené mzdy ve výši 275.660,- Kč a dále uvádí položku závislá činnost , jež počítá s úhradou částky 80.400,- Kč.
Za podstatnou okolnost je třeba považovat i stanovisko dlužníka (čl. 3.12 reorganizačního plánu), v němž uvedl, že k samostatnému ocenění hodnoty plnění, které by věřitelé obdrželi v případě řešení dlužníkova úpadku konkursem, znalcem vyzván nebyl. Přesto dlužník dovodil, že reorganizační plán předpokládá řešení, které je založeno na zpeněžení majetkové podstaty dlužníka a z této premisy lze uzavřít, že věřitelé v rámci reorganizace v zásadě získají plnění minimálně ve stejné výši, jako by získali v případě konkursu, neboť celková částka určená k rozdělení mezi věřitele se bude lišit pouze o hodnotu pohledávek za majetkovou podstatou, přičemž nejvýznamnější bude rozdíl mezi odměnou insolvenčního správce v konkursu (stanovená procentem z výtěžku zpeněžení) a v reorganizaci (stanovená v paušální částce 83 tis. Kč měsíčně) dle vyhl. č. 313/2007 Sb. Odvolací soud konstatuje, že v reorganizačním plánu chybí jakékoliv porovnání nákladů za podstatou vzniklých v průběhu reorganizace a v konkursu, aby dlužník mohl přijmout shora uvedené závěry. Rovněž chybí jakýkoliv znalecký odhad plnění získané jednotlivými věřiteli v konkursu.
Vzhledem k tomu, že reorganizační plán neuvažuje s jakýmkoliv pokračováním činnosti dlužníkova podniku a reorganizace je toliko způsobem jeho likvidace a výmazu z obchodního rejstříku (čl. V reorganizačního plánu) s tím, že po dobu reorganizace bude majetkovou podstatu řádně spravovat, je namístě závěr, že se navržená reorganizace dlužníkova podniku míjí s cílem reorganizace (§ 316 IZ), jímž je postupné uspokojování pohledávek věřitelů při zachování provozu dlužníkova podniku, zajištěné opatřeními k ozdravění hospodaření tohoto podniku podle insolvenčním soudem schváleného reorganizačního plánu s průběžnou kontrolou jeho plnění ze strany věřitelů. To za situace, kdy dle znaleckého posudku má dlužník nedokončený dlouhodobý majetek ohodnocený částkou cca 61 mil. Kč (jedná se o rozestavěné stavby), takže cílem reorganizace je faktická likvidace dlužníkova podniku v jeho režii.
Rozhodnutí soudu prvního stupně je proto věcně správné a odvolací soud je podle § 219 o.s.ř. potvrdil.
P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze.
V Praze dne 12. března 2015
JUDr. Jindřich H a v l o v e c, v. r. předseda senátu
Za správnost vyhotovení:
Borodáčová