VSPHA 598/2014
Datum rozhodnutí: 29.01.2015
Dotčené předpisy: § 235 odst. 1 předpisu č. 182/2006Sb., § 42a předpisu č. 40/1964Sb.
176 ICm 4217/2013
101 VSPH 598/2014-49
(MSPH 76 INS 4195/2012)
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D., a soudců JUDr. Ivy Novotné a JUDr. Jiřího Goldsteina v právní věci žalobce: Josef Moravec, nar. 4.2. 1986, bytem Hrdlívská 552, Smečno, zastoupený Mgr. Štěpánem Poulíkem, advokátem, sídlem Nad Petruskou 1, Praha 2, proti žalovanému: JUDr. Pavel Čížkovský, sídlem Václavské nám. 18/780, Praha 1, insolvenční správce dlužnice Valji Moravcové, o vyloučení majetku ze soupisu majetkové podstaty dlužníka, o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 176 ICm 4217/2013-25 ze dne 4.září 2014,
t a k t o :
I.Rozsudek Městského soudu v Praze č.j. 176 ICm 4217/2013-25 ze dne 4.září 2014 se potvrzuje.
II.Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í
Městský soud v Praze jako soud I.stupně ve výroku uvedeným rozsudkem pod bodem I.výroku zamítl žalobu, aby ze soupisu majetkové podstaty dlužnice Valji Moravcové byla vyloučena jedna ideální polovina nemovitosti bytové jednotky označené v tomto výroku (dále též jen nemovitost), a pod bodem II.výroku rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve sporu úspěšnému žalovanému náklady nevznikly.
Při svém rozhodování vycházel soud I.stupně z těchto zjištění: 1. Dne 22.2.2012 na návrh matky žalobce, Valji Moravcové, bylo zahájeno insolvenční řízení,
2. Dne 27.4.2012 byl zjištěn úpadek a povoleno oddlužení dlužnici Valje Moravcové,
sp. zn. MSPH 76 INS 4195/2012 A-14, současně byl ustanoven insolvenční správce JUDr. Pavel Čížkovský,
3. Dne 25.6.2012 soud schválil dlužnici Valje Moravcové oddlužení plněním splátkového kalendáře s účinky zveřejněním v insolvenčním rejstříku dne 26.6.2012,
4. Zůstavitelka Blažena Růžičková zemřela dne 11.6.2012, a zanechala holografickou závěť ze dne 1.6.2012,
5. Dlužnice, Valja Moravcová, byla jedinou dcerou zůstavitelky,
6. Žalobce je jediný syn dlužnice Valji Moravcové,
7. Zůstavitelka byla vlastnicí celé nemovitosti, bytové jednotky č. 982/9 v budově č.p. 982 na pozemku parc. č. 1859/79 se spoluvlastnickým podílem, vše zapsáno na LV 5357 u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu,
8. V závěti byla dlužnice, Valja Moravcová, jediná dcera zůstavitelky, opomenuta,
9. Dlužnice, Valja Moravcová, neuplatnila námitku relativní neplatnosti závěti,
10. Dlužnice, Valja Moravcová, nepodala odvolání do rozhodnutí o dědictví, ve kterém byl označen jako jediný dědic dle závěti žalobce, vnuk zůstavitelky,
11. Dlužnice nebyla svou matkou, Blaženou Růžičkovou, vyděděna,
12. V soupisu majetkové podstaty dlužnice Valji Moravcové je zapsána předmětná id.1/2 majetku: ideální polovina bytové jednotky č. 982/9 v budově č.p. 982 na pozemku parc. č. 1859/79 se spoluvlastnickým podílem, vše zapsáno na LV 5357 u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu (dále též jen nemovitosti)
Na základě těchto zjištění dovodil soud I.stupně právní závěr o důvodnosti žaloby. Uvedl, že žalobce postupoval v souladu s insolvenčním zákonem ve znění platném do 1.1. 2014, když ještě před tímto datem sepsal jednu polovinu nemovitosti do soupisu majetkové podstaty dlužnice z toho důvodu, že v tomto rozsahu vlastnictví k nemovitosti nabyl žalobce v důsledku neúčinného úkonu dlužnice učiněného poté, kdy bylo zahájeno insolvenčn�� řízení (§ 111 odst. 1 IZ). Tento neúčinný právní úkon dlužnice dcery zůstavitelky, která v době smrti zůstavitelky byla v úpadku, jenž byl řešen oddlužením, a byla osobou s dispozičním oprávněním k majetku nejen svému ale i k majetku, který mohla získat dědictvím z pozice zákonné dědičky, spočívá v tom, že námitkou relativní neplatnosti nenapadla závěť, ve které její matka dlužnici, jako jedinou dceru, tedy neopomenutelnou dědičku, neuvedla, ani ji nevydědila a dlužnice tak způsobila, že její úkon opomenutí vznést námitku relativní neplatnosti závěti, měl za následek, že nemovitost v celém rozsahu nabyl jako závětní dědic žalobce a v důsledku toho došlo ke zkrácení uspokojení věřitelů dlužnice, neboť nejméně o jednu ideální polovinu nemovitosti se snížil majetek dlužnice, z něhož by mohli být její věřitelé v insolvenčním řízení uspokojeni.
Tento svůj právní závěr opřel soud I.stupně o § 460 ve spojení s § 479 věta druhá a § 40a občanského zákoníku platného a účinného do 1.1. 2014. Podle těchto ustanovení platí, že při dědění ze závěti je zletilý potomek zůstavitele chráněn
a přísluší mu alespoň tolik, kolik ze zákona činí jedna polovina jeho dědického podílu. Pokud závěť tomu odporuje je v této části neplatná, nedošlo-li k vydědění uvedeného potomka. Dále platí, že právní úkon učiněný v rozporu s § 479 občanského zákoníku se považuje za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá. Podle § 111 IZ platí, že dlužník je povinen zdržet se od okamžiku zahájení insolvenčního řízení nakládání s majetkovou podstatou a majetkem, který do ní může náležet, pokud by jím mělo dojít k podstatné změně ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku a nebo o jeho nikoliv zanedbatelné zmenšení. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení insolvenčního zákona platí, že právní úkony, které učinil dlužník v rozporu s omezeními stanovenými v důsledku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení, jsou vůči věřitelům neúčinné. Dovodil dále, že neúčinný právní úkon učiněný v rozporu s § 111 odst. 1 IZ je neúčinným přímo ze zákona a podle ustálené soudní praxe není nutné se neúčinnosti nejprve dovolat odpůrčí žalobou, ale insolvenční správce je legitimován k přímému zápisu majetku, který dlužník vyvedl z majetkové podstaty v rozporu s tímto ustanovením insolvenčního zákona, do soupisu majetkové podstaty. Oprávněnost tohoto postupu může třetí osoba napadnout v rámci excindační žaloby, musí však prokázat, že dlužník učinil úkon v rámci limitace § 111 odst. 1 IZ.
Výrok o nákladech řízení odůvodnil soud I.stupně tím, že ve sporu úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce včas odvolání, v němž poukázal zejména na to, že jeho jednoznačně prokázané vlastnické právo k nemovitosti, jež nabyl na základě závěti v dědickém řízení, vylučuje zápis nemovitosti do soupisu majetkové podstaty dlužnice. Pořízení závěti vyjadřuje vůli zůstavitelky o tom, jak naloží se svým majetkem, a to tak, že vše po ní zdědí žalobce. To, že dlužnice svým projevem vůle nenapadla zákonem stanovenými úkony závěť ve prospěch žalobce, nemůže jít k jeho tíži, neboť žalobce vždy jednal v dobré víře a rozsudek odporuje dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu ČR o dobré víře při nabývání vlastnictví, které je třeba poskytnout ochrany, což jednoznačně vyplývá i z § 6 nového občanského zákoníku platného od 1.1. 2014. Rozsudek je podle žalobce i v rozporu s § 235 IZ, v němž je výslovně uvedeno, že neúčinnost právního úkonu se zakládá až rozhodnutím soudu. V žádném případě nenastává neúčinnost právního úkonu dlužníka přímo ze zákona a tomuto názoru žalobce odpovídá i velká novela insolvenčního zákona platná od 1.1. 2014. V této novele (zák.č. 294/2013) je v odst. 2 § 235 jednoznačně uvedeno, že neúčinnost dlužníkových právních úkonů, včetně těch, které tento zákon označuje za neúčinné, a které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům. Jelikož odpůrčí žalobu žalovaný v této věci nepodal, není dán právní důvod zápisu nemovitosti do soupisu majetkové podstaty dlužníka. To, že měl soud postupovat podle § 235 IZ ve znění jeho novely platné od 1.1. 2014 dovozuje žalobce z přechodných ustanovení k této novele insolvenčního zákona, kde je uvedeno, že tato novela platí i pro insolvenční řízení zahájená před její účinností. Navrhl proto, aby odvolací soud rozsudek soudu I.stupně změnil
a žalobě vyhověl, eventuálně ho zrušil a věc vrátil soudu I.stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný vyvracel vývody odvolání a navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I.stupně potvrdil z důvodů v něm uvedených.
Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení jemu předcházející podle § 212 a § 212a o.s.ř. a dospěl k závěru, že soud I.stupně dostatečně zjistil skutkový stav věci a také jeho právní závěr o důvodnosti žaloby, jež má oporu ve správných skutkových zjištěních, odvolací soud bez výhrad sdílí.
To platí o závěru soudu I.stupně o tom, že za neúčinný právní úkon dlužníka jako neopomenutelného dědice ve smyslu § 235 odst. 1 věty druhé IZ je třeba považovat též jeho opomenutí napadnout námitkou relativní neplatnosti závěť, podle níž mu z dědictví připadlo méně, než kolik činil jeho povinný zákonný podíl.
Insolvenční zákon v § 235 odst. 1 zakotvuje pojem neúčinnosti právního úkonu tak, že neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů, nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných věřitelů.
Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí. V tomto ustanovení insolvenčního zákona jde jen o insolvenční připomenutí upravené již v § 35 odst. 1 věta první před středníkem občanského zákoníku platného a účinného do 1.1. 2014. Podle tohoto ustanovení občanského zákoníku projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím (k tomu viz. i právní názor vyjádřený Nejvyšším soudem v jeho rozsudku sp.zn. 29 Cdo 677/2011).
Odvolací soud je toho názoru, že toto vymezení pojmu právního úkonu dlužníka v § 235 odst. 1 ve spojení s 35 odst. 1 občanského zákoníku se vztahuje jak na právní úkony dlužníka, jež je třeba podřadit pod § 111 IZ, protože je dlužník učinil poté, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, tak na právní úkony dlužníka vymezené v § 240 až 242 IZ, tj. takových, které dlužník učinil před zahájením insolvenčního řízení, ale v době, stanovené v § 240 odst. 3,
§ 241 odst. 4 a § 242 odst. 3 IZ.
Převedeno na tuto věc, lze dovozovat neúčinnost právního úkonu dlužnice, který učinila poté, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení
a který spočívá v jejím opomenutí napadnout jako neopomenutelná dědička ze zákona závěť, kterou její matka odkázala spornou nemovitost svému
vnukovi žalobci, námitkou relativní neplatnosti závěti. V důsledku tohoto opomenutí dlužnice tak z dědictví po své matce nezískala do svého vlastnictví ničeho, ačkoliv jinak by do svého vlastnictví získala povinný zákonný podíl připadající na ni jako na neopomenutelnou zákonnou dědičku, tj. jednu ideální polovinu sporné nemovitosti.
Toto opomenutí či nekonání dlužnice jako neopomenutelné zákonné dědičky po své matce, při tom spadá do období poté, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, jak jednoznačně vyplývá ze skutkových zjištění soudu I.stupně. Insolvenční řízení bylo zahájeno dne 22.února 2012, dne 27.dubna 2012 soud zjistil úpadek dlužnice a rozhodl o jeho řešení oddlužením. Zůstavitelka zemřela dne 11.června 2012, závěť ve prospěch žalobce učinila dne 1.června 2012 a soud v dědickém řízení rozhodl, že jediným dědicem po zemřelé zůstavitelce je žalobce v důsledku toho, že zákonná neopomenutelná dědička dlužnice nevznesla námitku relativní neplatnosti závěti, ač byla notářkou vyřizující dědictví v tomto směru poučena.
Tento neúčinný jednostranný právní úkon dlužnice učiněný poté, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, je také podle názoru odvolacího soudu právním úkonem neúčinným, neboť v důsledku tohoto jejího opomenutí došlo k nikoliv zanedbatelnému zmenšení majetku, který by jinak tvořil majetkovou podstatu dlužnice, z níž budou uspokojováni její věřitelé (dlužnice je od 29.9. 2014 v konkursu, neboť insolvenční soud zrušil oddlužení dlužnice), a do níž by patřila jedna ideální polovina sporné nemovitosti. Jde tudíž, jak správně dovodil soud I.stupně, o neúčinný právní úkon dlužnice podle § 111 odst. 3 insolvenčního zákona.
Není důvodná argumentace žalobce o tom, že také neúčinnost právního úkonu učiněného dlužnicí před 1.lednem 2014, kdy vstoupil v platnost a účinnost zák. č. 294/2013, kterým byl novelizován insolvenční zákon v předchozím znění,
insolvenční správce musí předtím, než spornou věc, právo či pohledávku zapíše do soupisu majetku dlužnice, podat odpůrčí žalobu a teprve vyhovující rozsudek
o takové žalobě nakládá insolvenčnímu správci právní důvod k zápisu tohoto majetku do majetkové podstaty.
Takový postup v případě neúčinných právních úkonů upravených v § 111 odst. 1 IZ tento zákon výslovně upravuje v odst. 2 § 235 až s účinností od 1.ledna 2014 a nelze jej zpětně aplikovat na incidenční spory zahájené před tímto datem, tedy ani v této věci zahájené dne 16.prosince 2013.
V případě neúčinných právních úkonů dlužníka učiněných jím po zahájení insolvenčního řízení soudy vždy do 1.1. 2014 dovozovaly, že právní úkon, který dlužník učinil v rozporu s omezeními stanovenými v důsledku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení, je vůči věřitelům neúčinný ze zákona ve smyslu odst. 3 § 111 IZ a proto plnění ušlé z právního úkonu insolvenční správce zapíše do soupisu majetkové podstaty, aniž by se musel (měl) této neúčinnosti dovolávat odpůrčí žalobou. Proti sesoupisu se lze bránit jen vylučovací žalobou. Takto Vrchní soud v Praze konzistentně rozhodoval v problematice § 111 odst. 3 IZ ve znění platném do 31.12. 2013, což vyplývá např. z jeho rozhodnutí sp.zn. 102 VSPH 90/2001, 3 VSPH 154/2013-B-33, 103 VSPH 431/2014, 1 VSPH 170/2008-B-17.
Neobstojí také právní názor žalobce, že se na incidenční spory zahájené před 1.1. 2014 vztahuje novela insolvenčního zákona platná a účinná od 1.1. 2014, tedy
§ 235 odst. 2 ve znění této novely insolvenčního zákona. To nevyplývá ani z článku II. Přechodná ustanovení zák. č. 294/2013 Sb. V tomto článku se sice stanoví, že insolvenční zákon ve znění účinném od nabytí účinnosti novely platí i pro insolvenční řízení zahájená před účinností novely, ale současně je zde uvedeno (což žalobce v odvolání vůbec nezmiňuje), že právní úkony účinků, které v insolvenčním řízení nastaly před dnem nabytí účinnosti novely insolvenčního zákony, tedy před 1.1. 2014, zůstávají zachovány.
Jelikož všechny právní úkony, které soud v tomto řízení zvažoval, tedy závěť, v níž byla dlužnice jako zákonná dědička zůstavitelkou opomenuta, opomenutí dlužnice jako zákonné dědičky dovolat se relativní neplatnosti závěti ve svůj prospěch, usnesení o dědictví, soupis majetkové podstaty dlužnice i žaloba v této věci, nastaly do 1.1. 2014, je třeba na ně pohlížet, hodnotit je a posuzovat podle občanského zákona platného do 31.12. 2013, jakož i podle insolvenčního zákona ve znění platném a účinném do 31.12. 2013, jak to správně učinil soud I.stupně.
Také odvolací argumentace žalobce o tom, že prokázal své vlastnické právo k nemovitosti a jelikož je nabyl v dobré víře, a že je třeba aby mu soud poskytl ochranu jeho vlastnictví tak, jak nabyvatelům vlastnictví v dobré víře přisuzoval Nejvyšší soud ČR ve svých rozhodnutích za platnosti občanského zákoníku platného do 31.prosince 2013 a tak, jak je zakotvuje jako zákonnou zásadu nový občanský zákoník ve svém § 6, není pro posouzení důvodnosti této odpůrčí žaloby relevantní. V tomto řízení podle § 225 IZ nejde o určení vlastnického práva ke sporné nemovitosti, vlastnické právo žalobce ke sporné nemovitosti v tomto řízení nikdo, ani soud nezpochybňuje. Předmětem řízení je určení, zda právní úkon dlužnice jako neopomenutelné zákonné dědičky spočívající v tom, že se nedovolala relativní neplatnosti závěti, učiněné zůstavitelkou ve prospěch závětního dědice, je právním úkonem neúčinným, v jehož důsledku musí žalobce jako výlučný vlastník nemovitosti strpět v rozsahu a za podmínek stanovených insolvenčním zákonem, aby insolvenční správce v rámci insolvenčního řízení zpeněžil část nemovitosti, jež by jinak připadla do vlastnictví dlužnice jako jediné zákonné dědičky zůstavitelky
a aby z výtěžku tohoto zpeněžení byli uspokojeni v rámci konkursu věřitelé dlužnice.
Z těchto všech důvodů odvolací soud rozsudek soudu I.stupně jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil.
Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 ve spojení s
§ 224 odst. 1 insolvenčního zákona a konkrétně pak tím, že v odvolacím řízení úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze dospěje dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nebo má-li b��t dovolacím soudem řešená právní otázka posouzena jinak.
V Praze dne 29.ledna 2015
JUDr. Ing. Jaroslav Zelenka, Ph.D., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení:
Kočičková Dominika