MSPHAAB 62 Co 175/2015

Datum rozhodnutí: 09.04.2015

Dotčené předpisy: předpisu č. 549/1991Sb. SP (ZSP), § 7 předpisu č. 99/1963Sb. OSR (OSŘ)

U s n e s e n í

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Reného Fischera a soudců JUDr. Ladislavy Mentbergerové a JUDr. Aleše Nezdařila ve věci žalobce: Bc. Ing. Z. B., bytem P., L., zastoupený advokátem proti žalovanému: G. ř.c., se sídlem P., B., o 43.028 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 1. 2015, č. j. 10 C 225/2014-12,

t a k t o:

I/ Usnesení soudu I. stupně se mění jen tak, že věc bude postoupena generálnímu řediteli G. ř. c. a poplatková povinnost se žalobci neukládá, jinak se potvrzuje.

II/ Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í

Soud I. stupně shora označeným usnesením zastavil řízení (ad I.), rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Celnímu úřadu pro P. kraj se sídlem P., A. U. (ad II.), vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (ad III.) a uložil žalobci povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 1.000 Kč do tří dnů od právní moci usnesení na účet soudu I. stupně (ad IV.). Své rozhodnutí odůvodnil § 104 odst. 1 o. s. ř. Z ust. § 1 odst. 1 zák. č. 17/2012 Sb. a § 2 odst. 1 zák. č. 361/2003 Sb. dovodil, že se v dané věci jedná o nárok ze služebního poměru žalobce jako příslušníka Celní správy ČR, tedy ozbrojeného bezpečnostního sboru a ve věcech služebního poměru příslušníků bezpečnostních sborů jedná a rozhoduje jménem státu ředitel bezpečnostního sboru. V této věci proto není dána pravomoc soudu, což je neodstranitelný nedostatek podmínek řízení. Soud I. stupně proto řízení zastavil a věc postoupil příslušnému orgánu, který věc posoudí a rozhodne ve své kompetenci.

Výrok o nákladech řízení odůvodnil § 146 odst. 2 o. s. ř. a contrario s tím, že žalovanému žádné náklady řízení nevznikly. Podle § 10 odst. 3 zákona o soudních poplatcích rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit soudní poplatek ve výši 1.000 Kč.

Proti usnesení podal odvolání žalobce. Soudu I. stupně vytknul nesprávné právní posouzení. Poukázal na to, že služebního funkcionáře vyzval před podáním žaloby k vyplacení nároků, tento však sdělil, že k tomu nevidí žádný důvod a že právní názor žalobce není správný a jeho nárok není důvodný. Žalobci proto nezbývá, než se domáhat svých práv u soudu, neboť za situace, kdy služební funkcionář o nároku žalobce nerozhodne, nemá žalobce jinou možnost. Odvolací návrh nespecifikoval.

Žalovaný se k podanému odvolání nevyjádřil.

Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 5 a 6 o. s. ř. správnost usnesení soudu I. stupně včetně správnosti postupu v řízení, které jeho vydání předcházelo, ani by ve věci nařizoval jednání /§ 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř./, a poté neshledal odvolání žalobce důvodným.

Podle § 7 odst. 1 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudní spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a z obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.

Žalobce v žalobě tvrdí, že je příslušníkem Celní správy ČR, služebně je zařazen jako celník pro výkon služby s nerovnoměrným rozvržením doby služby a podanou žalobou se domáhá zaplacení shora uvedené částky, kterou požaduje z titulu doplatku služebního příjmu za dny svátků, které připadly na obvyklé dny služby.

Podle § 1 odst. 1 zák. č. 17/2012 Sb. je Celní správa České republiky soustavou správních orgánů a ozbrojeným bezpečnostním sborem. Služební poměr příslušníků bezpečnostn��ch sborů, tedy i služební poměr příslušníka celní správy a nárok, který je předmětem tohoto sporu, pak upravuje zákon č. 361/2003 Sb. Z § 1 odst. 2 věty prvé citovaného zákona vyplývá, že v čele Celní správy České republiky je generální ředitel Generálního ředitelství cel. Z ust. § 2 odst. 1 citovaného zákona pak lze dovodit, že ve věcech služebního poměru příslušníků bezpečnostních sborů jedná a rozhoduje jménem státu ředitel bezpečnostního sboru (tedy v daném případě generální ředitel Generálního ředitelství cel, tak, jak to uvedeno v § 1 odst. 2 větě prvé tohoto zákona), není-li dále stanoveno jinak. V rozsahu jím stanoveném jedná a rozhoduje též vedoucí organizační části bezpečnostního sboru.

Zákon č. 361/2003 Sb. nedefinuje, co se rozumí pod pojmem ve věcech služebního poměru příslušníků bezpečnostního sboru , nicméně výkladem tohoto pojmu v kontextu s citovaným zákonem lze dovodit, že se jím rozumí rozhodování o právech a povinnostech, které účastníkům služebního poměru z tohoto vztahu vznikají a které tento zákon upravuje. Odvolací soud v této souvislosti odkazuje na § 170 citovaného zákona, z něhož vyplývá, že v řízení ve věcech služebního poměru se rozhoduje o právech nebo povinnostech účastníků. Dále je třeba zmínit ust. § 171 uvedeného zákona, které negativním způsobem vymezuje, na jaké věci služebního poměru se uvedené řízení nevztahuje. Nárok žalobce na zaplacení doplatku služebního příjmu za dny svátků, které připadly na obvyklé dny služby, v tomto negativním výčtu obsažen není.

Řízení ve věcech služebního poměru je popsáno v části dvanácté, § 169 až § 196 citovaného zákona, přičemž je zřejmé, že pravomoc soudu k projednávání sporu uplatněného touto žalobou dána není. Jde o případ, kdy spor mezi účastníky sice vyplývá z pracovních vztahů tak, jak tyto jsou vymezeny pracovněprávními předpisy; podle zákona č. 361/2003 Sb. je však dána pravomoc k jeho projednání jinému orgánu, a to generálnímu řediteli Generálního ředitelství cel, tak jak vyplývá z § 1 odst. 2 a § 2 odst. 1 uvedeného zákona (§ 7 odst. 1 o. s. ř.). Uvedený závěr lze navíc dovodit též z toho, že služební poměr celníka je svojí povahou poměrem veřejnoprávním, nikoli poměrem soukromoprávním, kdy z ust. § 17 odst. 1 zák. č. 361/2003 Sb. vyplývá, že nevzniká pracovní smlouvou, ale jednostranným mocenským aktem, tedy rozhodnutím služebního funkcionáře příslušného bezpečnostního sboru.

Nedostatek pravomoci k projednání sporu je neodstranitelný nedostatek podmínek řízení, jak vyplývá z ust. § 104 odst. 1 věta prvá o. s. ř. a za této situace soud I. stupně nepochybil, když řízení podle tohoto zákonného ustanovení zastavil. Dopustil se pouze nepřesnosti, když rozhodl o tom, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Celnímu úřadu pro Plzeňský kraj, ačkoliv, jak lze dovodit z výše uvedeného, pravomoc k projednání tohoto sporu je dána generálnímu řediteli Generálního ředitelství cel.

Námitka žalobce, že žalobce před podáním žaloby vyzval služebního funkcionáře k vyplacení jeho nároku a tento mu sdělil, že uplatněný nárok není důvodný, je nerozhodná, neboť za situace kdy žalobce uvedený požadavek uplatní řádně, je povinností generálního ředitele Generálního ředitelství cel o něm rozhodnout v řízení podle části dvanácté zákona č. 361/2003 Sb., přičemž proti případnému negativnímu rozhodnutí může účastník podat za podmínek uvedených v § 190 citovaného zákona odvolání, případně za splnění zákonem č. 361/2003 Sb. stanovených podmínek se může celník domáhat přezkumu rozhodnutí služebního funkcionáře formou rozkladu (§ 191), obnovy řízení (§ 192), přezkumného řízení (§ 193)či soudního přezkumu ve správním soudnictví (§ 196).

Soud I. stupně pochybil ve výroku o poplatkové povinnosti žalobce, když ze zákona č. 549/1991 Sb. v platném znění lze dovodit, že se jím zpoplatňují pouze řízení před soudy, která proběhla a u nichž je pravomoc soudu k jejich projednání dána, bez ohledu na to, zda skončila rozhodnutím ve věci samé /§ 1 písm. a) zák. č. 549/1991 Sb. v platném znění/. V daném případě však řízení bylo zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu a za této situace dospěl odvolací soud k závěru, že poplatkové povinnosti podle poplatkového zákona vůbec nepodléhá. Poplatkový zákon sice výslovně neřeší situaci, kdy je podán návrh ve věci, v nichž není dána pravomoc soudu, nicméně pokud ze samotného názvu tohoto zákona vyplývá, že jde o zákon o soudních poplatcích, pak povahu tohoto soudního poplatku podle přesvědčení odvolacího soudu nezakládá to, že navrhovatel (nesprávně) podá příslušný návrh u soudu, ačkoli pravomoc soudu k projednání uplatněného sporu není dána, ale charakter řízení , kdy jeho předmětem je spor, u něhož je pravomoc soudu založena podle § 7 o. s. ř. Opačný závěr by znamenal, že navrhovatel by byl nucen např. ve věci, která by spadala do pravomoci správního orgánu, zaplatit poplatek dvakrát, a to jednou jako soudní poplatek podle zák. č. 549/1991 Sb. (bez ohledu na to, že by mu poté byla jeho část postupem podle §10 odst. 3 cit. zák. vrácena) a poté, kdy by soud řízení pro nedostatek pravomoci zastavil a věc postoupil správnímu orgánu, jehož pravomoc k projednání tohoto sporu by byla dána, též podle zák. č. 634/2004 Sb. o správních poplatcích.

Odvolací soud tak uzavírá, že řízení ve věcech, v nichž není dána pravomoc soudu, poplatkové povinnosti podle zák. č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích nepodléhají.

Odvolací soud z uvedených důvodů usnesení soudu I. stupně postupem podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil jen tak, že věc bude po právní moci usnesení postoupena generálnímu řediteli Generálního ředitelství cel a že se žalobci poplatková povinnost neukládá, jinak ho potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správné, když soud I. stupně nepochybil ani ve výroku o nákladech řízení, který je odůvodněn § 146 odst. 2 věta prvá o. s. ř. a contrario.

O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a contrario za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., kdy žalovanému, který byl v tomto řízení úspěšný, žádné náklady řízení nevznikly.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu, který ve věci rozhodoval v prvním stupně, a to za podmínek uvedených v § 237 o. s. ř.

V Praze dne 9. dubna 2015

Mgr. René Fischer předseda senátu