KSVYCHK 47 Co 23/2015

Datum rozhodnutí: 02.02.2015

Dotčené předpisy: čl. 3 odst. 1 Nařízení () č. 44/2001, čl. 5 odst. 1 bod - písm. a/ Nařízení () č. 44/2001

47Co 23/2015

USNESENÍ

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Martiny Kroftové, soudců Mgr. Tomáše Liskovského a JUDr. Romany Novákové ve věci žalobce Tomia Glass, spol. s r. o. , IČ: 64946177, se sídlem Jičín, Na Tobolce 200, zastoupeného JUDr. Jaroslavou Ježkovou, advokátkou se sídlem Nová Paka, K. J. Erbena 1266, proti žalovanému Werner Media Group GmbH , se sídlem 1222 77 Berlin, Gross Beerenstrasse 186-192, Amtsgericht Charlottenburg, HRB 80337, Spolková republika Německo, o zaplacení 74.523 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 30. června 2014, č. j. 109C 41/2013-34, takto:

Usnesení okresního soudu se ve výroku I mění tak, že řízení se nezastavuje .

Odůvodnění:

Okresní soud shora označeným usnesením pod výrokem I řízení zastavil, pod výrokem II nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení a pod výrokem III rozhodl o vrácení části soudního poplatku. Okresní soud při svém rozhodnutí vycházel ze zjištění, že žalobce se peněžitého nároku domáhal odkazem na neuhrazené ceny díla vyplývající z dodávky a montáže svítidel a příslušenství k svítidlům, které si žalovaný objednal u žalobce objednávkou číslo 9060 a číslo 9076, a které žalobce vyúčtoval žalovanému fakturou číslo --- z 15. 2. 2012 znějící na částku 267.162 Kč, splatnou dne 29. 2. 2012, a fakturou číslo --- z 8. 11. 2012, znějící na částku 268 Euro, splatnou dne 22. 11. 2012. V daném případě byl tedy podle okresního soudu uplatněn nárok žalobce vyplývající ze smlouvy o dílo dle § 536 a následujících zákona číslo 513/1991 Sbírky zákonů, obchodní zákoník. Usnesením okresního soudu ze dne 11. 2. 2014, č. j. 109C 41/2013-23 byl žalovaný vyzván k tomu, aby se k žalobě ve lhůtě 30 dnů od jejího doručení vyjádřil. Usnesení i žaloba (v obou případech byly tyto písemnosti přeloženy do jazyka německého) byly žalovanému doručeny prostřednictvím příslušného dožádaného soudu v Německu dne 26. 3. 2014. Žalovaný však ve stanovené lhůtě na výzvu soudu nijak nereagoval. Okresní soud učinil závěr, že žalovaný má sídlo na území jiného členského státu, přičemž na projednávaný případ nelze vztáhnout žádné z ustanovení, jež by zakládalo příslušnost českých soudů (viz kapitola II., oddíl 2, článek 5 Zvláštní příslušnost; kapitola II., oddíl 6, článek 22 Výlučná soudní příslušnost), a vzhledem k tomu, že aplikace zákona číslo 97/1963 Sbírky zákonů v daném případě pro přímou závaznost Nařízení Rady (ES) číslo 44/2001 nepřichází v úvahu, a jelikož příslušnost zdejšího soudu nebyla založena ani dle článku 24 Nařízení, neboť žalovaný neučinil žádný úkon, který by bylo možné podle národního procesního práva považovat za první obranu ve věci adresovanou zdejšímu soudu (srovnej Občanský soudní řád komentář, Wolters Kluwer, a. s., Praha, 2009), a proto je Okresní soud v Jičíně podle článku 26 odstavec 1 Nařízení nepříslušný. Z tohoto důvodu rozhodl o zastavení řízení podle § 104 odstavec 1 zákona číslo 99/1963 Sb., občanský soudní řád.

Žalobce proti usnesení podal do všech výroků odvolání a navrhl zrušení usnesení s tím, že je dána pravomoc českého soudu. Podle žalobce okresní soud na věc nesprávně aplikoval ustanovení Nařízení. Z doručení žalobního návrhu a výzvy k vyjádření k žalobě žalovanému dožádaným německým soudem je zřejmé, že žalovaný na adrese uvedené v žalobě fakticky sídlí. Zjištění soudu, že žalovaný má sídlo v Německu, ještě neznamená, že žalovaný má sídlo, případně provozovnu, na území České republiky a jsou naplněny podmínky mezinárodní příslušnosti podle čl. 2 odst. 1 Nařízení. Zjištění v tomto směru provedená okresním soudem, jsou nedostatečná a výše popsaný závěr je pak nesprávný. Okresní soud v napadeném rozhodnutí neučinil žádnou úvahu, zda není naplněn předpoklad tzv. zvláštní příslušnosti podle odd. 2 čl. 5 odst. 1 Nařízení. Žalobce doplnil žalobní tvrzení a z karty zakázky ve spojení s doložkou INCOTERMS je pak zřejmé, že místem předání zakázky byla Česká republika. Žalovaný si podstatnou část plnění žalobce odebral přímo v sídle žalobce, a proto nemůže být bez dalšího místem dodání služby místo, kam mělo být zboží určeno. Smluvní strany si doložkou sjednaly místo, kam mělo být zboží dodáno, okresní soud pak měl zkoumat, zda dodací doložka umožňuje účinně upřesnit místo dodání. Okresní soud se rovněž měl vypořádat s pojmem místo splnění , resp. místo dodání ve spojení s dodací doložkou při určení svojí příslušnosti podle pravidel obsažených v čl. 5 Nařízení. Podle zásady pragmatického určení místa plnění místu splnění /dodání pak nejlépe odpovídá místo, kde došlo k předání zboží, nebo kde mělo dojít/ a oprávněná strana nabyla oprávnění se zbožím nakládat. I v případě, že by okresní soud byl nepříslušný, stal se příslušným podle čl. 26 Nařízení, protože se žalovaný svou procesní pasivitou mezinárodní příslušnosti okresního soudu podrobil.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a je přípustné (§ 201, § 202, § 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal usnesení okresního soudu, včetně řízení jeho vydání předcházejícího (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.) bez nařízení jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.). Odvolací soud shledal odvolání jako důvodné.

V konkrétní věci tedy žalobce předložil ke svým tvrzením o objednávce č. 9060 tzv. kartu zakázky, ze které se podává, že účastníci se osobně setkali dne 5. 12. 2011 a dohodli se na dodání zboží popsaného v této kartě. Dále je z této listiny zřejmé, že zboží měl žalobce dodat žalovanému ze skladu žalobce v České republice na adrese Libštát čp. 9 dne 4. 4. 2012 s dodací doložkou EXW . Z listiny není zřejmá dohoda o montáži zboží, kterou žalobce tvrdil v žalobě a účtovanou cenou montáže ve výši 15.000 Kč viz faktura č. 2012005. Dále je zřejmé, že druhá část žalované peněžité pohledávky se týká výlučně žalobcem účtované kupní ceny 268 EUR podle zakázky č. 9076. Žalobce tvrdil, že účastníci mlčky akceptovali pro případ sporu jako rozhodné právo České republiky s odkazem na § 10 odst. 1, 2 písm. a) zák. č. 97/1963 Sb. odpovídající rozumnému uspořádání daného vztahu.

Ze spisu se dále podává, že usnesením okresního soudu ze dne 11. 2. 2014, č. j. 109C 41/2013-23, byl žalovaný vyzván k tomu, aby se k žalobě ve lhůtě 30 dnů od jejího doručení vyjádřil. Usnesení i žaloba byly žalovanému doručeny prostřednictvím příslušného dožádaného soudu v Německu dne 26. 3. 2014. Žalovaný však ve stanovené lhůtě na výzvu soudu nijak nereagoval.

Okresní soud se správně v rámci zkoumání podmínek řízení zabýval otázkou své mezinárodní příslušnosti (pravomoci) k projednání a rozhodnutí tohoto sporu. Rovněž správně zkoumal, zda může při řešení dané otázky aplikovat Nařízení. Mezinárodní prvek je v konkrétní věci dán tím, že má každý z účastníků bydliště, resp. sídlo, v jiném členském státě EU. Je tedy splněna podmínka teritoriální působnosti nařízení, když má být Nařízení Brusel I. aplikováno v členských státech Evropské unie (Česká republika a Spolková republika Německo), ve kterých je lze aplikovat. Rovněž tak je splněna podmínka časové působnosti nařízení, když spor byl zahájen poté, co Nařízení vstoupilo v obou uvedených členských státech. Neposledně je splněna i podmínka věcné působnosti nařízení, neboť jde o spor ze smlouvy o dílo, resp. kupní, které je typickými civilními kontrakty.

Okresní soud pak ale podle názoru odvolacího soudu učinil chybný právní závěr o své mezinárodní nepříslušnosti podle článku 26 odstavce 1 Nařízení. Jak je již popsáno výše, podle okresního soudu na projednávaný případ nelze vztáhnout žádné z ustanovení, jež by zakládalo příslušnost českých soudů (viz kapitola II., oddíl 2, článek 5 Zvláštní příslušnost; kapitola II., oddíl 6, článek 22 Výlučná soudní příslušnost), a vzhledem k tomu, že aplikace zákona číslo 97/1963 Sbírky zákonů v daném případě pro přímou závaznost Nařízení Rady (ES) číslo 44/2001 nepřichází v úvahu, a jelikož příslušnost zdejšího soudu nebyla založena ani dle článku 24 Nařízení, neboť žalovaný neučinil žádný úkon, který by bylo možné podle národního procesního práva považovat za první obranu ve věci adresovanou okresnímu soudu.

Pravidla pro určení příslušnosti soudu jsou v Nařízení hierarchicky uspořádána. Z pohledu interpretačního je základním pravidlem obecná příslušnost soudů státu, v němž má žalovaný bydliště podle čl. 2 Nařízení. Z pohledu aplikačního předurčuje způsob, jakým soudce národního soudu přezkoumává v řízení s mezinárodním prvkem svoji příslušnost (pravomoc).

Z úřední povinnosti okresní soud zřejmě zkoumal, zda není dána jeho tzv. výlučná příslušnost podle čl. 22 Nařízení. Z obsahu spisu je zřejmé, že se nejedná o žádný z vyjmenovaných případů v tomto článku.

Za situace, kdy nebyl žalovaný v zahájeném soudním řízení činný a nepodal tedy ani námitku nedostatku mezinárodní či místní příslušnosti a neúčastnil se řízení, nebyla tak založena příslušnost podle čl. 24 věty první Nařízení. Výjimku z tohoto pravidla podle věty druhé čl. 24 Nařízení, že se žalovaný účastní proto, aby namítal nepříslušnost soudu ze spisového materiálu, nelze dovodit.

Okresnímu soudu pak nezbylo, než přistoupit k přezkumu svojí příslušnosti. V hierarchické struktuře pravidel obsažených v Nařízení následuje tzv. obligatorní příslušnost soudu ve věcech pojistných, spotřebitelských smluv a věcech individuálních pracovních smluv (čl. 8-21 Nařízení). Jde-li o tyto věci vyjmenované v oddílech 3, 4 a 5 kapitoly II Nařízení, jsou příslušné soudy k projednání a rozhodnutí věci tam uvedené. Výjimkou je příslušnost založená podle dříve popsaného čl. 24, druhou pak výslovná volba soudu v souladu s články 13, 17, 21, resp. čl. 23 Nařízení, kterou ale v konkrétním případě smluvní strany neprovedly.

Dále následuje tzv. příslušnost na výběr daná (zvláštní či alternativní) podle čl. 5 - 7 Nařízení. Tzv. zbytková příslušnost podle čl. 4 Nařízení se v konkrétním případě neuplatní, protože žalovaný má sídlo ve státě, který je členem Evropské unie.

S odkazem na vše shora popsané proto právní posouzení otázky mezinárodní příslušnosti okresním soudem není správné. Z článku 5 odst. 1 (oddílu 2 o zvláštní příslušnosti) Nařízení vyplývá, že osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být v jiném členském státě žalována a) pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn; b) pro účely tohoto ustanovení, a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku - v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty, c) nepoužije-li se písmeno b), použije se písmeno a).

Ze spisového materiálu je zřejmé, že účastníci si dohodli jako součást smlouvy podle objednávky ze dne 5. 12. 2011 (zakázky č. 9060) tzv. dodací doložku INCOTERMS EXW (neboli Ze závodu ). Tato dodací podmínka znamená, že prodávající splní svoji povinnost dodávky zboží, jestliže dá kupujícímu zboží k dispozici ve svém závodě. Podle odvolacího soudu je mezinárodní příslušnost soudů České republiky dána, když místo plnění bylo v části plnění žalobce (dodání zboží) sjednáno v ČR (čl. 3 odst. 1 ve spojení s čl. 5 odst. 1 písm. a/ Nařízení). Otázkou zatím nezodpovězenou však zůstává posouzení celého obligačního vztahu mezi účastníky s odkazem na tvrzený transport, upakovku a montáž zboží v Berlíně (viz zakázka č. 9060 a fakturace dokladem č. ---). U dodávky zboží podle tvrzené objednávky č. 9076 a účtované ceny fakturou č. --- je zřejmé, že se s největší pravděpodobností jednalo o další samostatnou zakázku bez montáže, bez výše sjednané dodací doložky INCOTERMS. Zde pak je nutné znovu posoudit, kde podle dohody účastníků byl nebo měl být závazek žalobce a v návaznosti na čl. 5 Nařízení vyjasnit mezinárodní příslušnost okresního soudu.

Odvolací soud proto odvoláním napadené usnesení podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 221 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. per analogiam).

O náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem nebylo rozhodováno, protože řízení se nekončí a rozhodne o nich soud prvního stupně v konečném rozhodnutí (§ 151 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je přípustné dovolání, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.

V Hradci Králové dne 2. února 2015

předsedkyně senátu