KSVYCHK 26 Co 377/2010

Datum rozhodnutí: 30.11.2010

Dotčené předpisy: čl. 38 odst. 2 LPS, LZPS, LISTINA, § 36 předpisu č. 97/1963Sb., § 64 písm. d) předpisu č. 97/1963Sb., čl. 60 písm. c) předpisu č. 95/1983Sb.

26Co 377/2010

U s n e s e n í

Krajský soud v HK rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. DM a soudkyň JUDr. AS a Mgr. MN v exekuční věci oprávněné B banky pro rozvoj a rekonstrukci B , pobočka xxx, Běloruská republika, zast. Mgr. ZK, advokátkou se sídlem v xxx, proti povinnému VSB , nar. xxx, bytem xxx, o nařízení exekuce pro 2.230.295,70 USD, k odvolání oprávněné proti usnesení Okresního soudu v T, č.j. 19EXE 347/2010-82, ze dne 8.7.2010, t a k t o :

I. Usnesení okresního soudu se p o t v r z u j e .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud výrokem I shora označeného usnesení zamítl návrh oprávněné na nařízení exekuce na majetek povinného podle rozsudku Soudu centrálního okresu v M ze dne 30.1. 2007, sp. zn. No 2-406/07, kterým bylo povinnému uloženo nahradit oprávněné škodu ve výši 2.230.295,70 USD. K námitce povinného vznesené v průběhu exekučního řízení, že mu vykonávané rozhodnutí nebylo doručeno, zkoumal okolnosti průběhu nalézacího řízení vedeného v Běloruské republice. Zjistil, že povinný v Běloruské republice podnikal společně se syny S. B, předsedy jedné z nejvýznamnějších opozičních politických stran, jejímž byl povinný členem. Z Běloruské republiky v roce 1999 uprchl poté, kdy mu bylo administrativními a soudními opatřeními znemožněno podnikat, byl na něj stupňován tlak a povinný se obával, že pro své politické aktivity bude zatčen. Povinný v České republice požádal o azyl, který mu byl udělen 3.7.2000 z důvodů pronásledování povinného státními orgány Běloruska ekonomického charakteru z politických pohnutek. Následně bylo povinnému dne 26.4.2007 uděleno státní občanství České republiky. Předvolání k jednání před soudem v Bělorusku i vykonávané rozhodnutí byly povinnému zaslány na jeho poslední známou adresu v Bělorusku tak, jak to umožňují příslušná ustanovení občanského soudního řádu Běloruské republiky. Okresní soud poté odkázal na ustanovení § 64 písm. d) zákona č. 97/1963 Sb., podle něhož cizí rozhodnutí nelze uznat ani vykonat, jestliže uznání by se příčilo československému veřejnému pořádku. Dospěl k závěru, že povinnému bylo postupem běloruských orgánů znemožněno uplatnit jeho práva vyplývající z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, tedy právního předpisu, který je jako součást ústavního pořádku České republiky nadřazen i smlouvě mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních ze dne 12.8.1982, zejména právo, aby věc povinného byla projednána v jeho přítomnosti a povinný se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Vzhledem k důvodům udělení azylu se totiž povinný nemohl až do doby udělení státního občanství České republiky bez nebezpečí pronásledování za uplatňování svých politických práv a svobod zúčastnit soudního jednání v Bělorusku, v rámci kterého byl vydán exekuční titul, byť by o místě a termínu jednání věděl. Z těchto důvodů byl návrh na nařízení exekuce zamítnut.

Oprávněná podala proti rozhodnutí okresního soudu včas odvolání. V něm poukázala na okolnost, že občanskoprávní řízení o náhradu škody bylo vůči povinnému zahájeno poté, co bylo zastaveno trestní řízení proti němu pro uplynutí doby, jelikož od roku 1999 nebylo známo místo jeho pobytu. Vzhledem k tomu, že byl povinný oficiálně hlášen na své poslední adrese, byla mu soudní výzva obsahující předvolání k soudnímu jednání zaslána podle § 148 občanského soudního řádu Běloruské republiky právě tam. Podle oprávněné je nepochybné, že povinný opustil území Běloruska v době, kdy věděl o svém ohrožení trestn��m stíháním pro jeho podvodnou činnost vůči oprávněné. Mohl si proto zajistit např. prostřednictvím pověřené osoby nebo advokáta náhradní způsob doručování a vyrozumívání po dobu jeho nepřítomnosti. Jestliže se bez jakýchkoli takovýchto opatření svých práv dobrovolně vzdal a neprojevil zájem je v Běloruské republice ochraňovat, je názor exekučního soudu o nerespektování čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod běloruským soudem nesprávný. Oprávněná nezná obsah podání, která učinil povinný pro účely docílení přiznání azylu, ale lze se domnívat, že zamlčel údaje o důvodu svého trestního stíhání, kterým byl trestný čin podvodu vůči oprávněné. V Bělorusku je obecně známo, že podvodníci stíhaní za rozsáhlé úvěrové podvody v případech zahájení trestního stíhání proti nim opouštějí území Běloruska na západ a tam se vydávají za politické uprchlíky. Podle oprávněné proto byla pravděpodobně jediným důvodem, pro který povinný opustil území Běloruské republiky, obava z trestního stíhání za podvodnou činnost ve vztahu k oprávněné. Oprávněná navrhla změnu prvoinstančního rozhodnutí tak, že návrhu na nařízení exekuce bude vyhověno.

Povinný se ve vyjádření k odvolání oprávněné ztotožnil se závěry okresního soudu o tom, že vydáním vykonávaného rozhodnutí v jeho nepřítomnosti mu bylo znemožněno uplatnit jeho práva vyplývající z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Poukázal na okolnost, že místo jeho pobytu bylo v Bělorusku známo, což dostatečně vyplývá z povinným připojeného sdělení Policejního prezidia ČR ze dne 16.1.2008, podle něhož obdržel Interpol P od Interpolu M žádost o zrušení pátrání po osobě povinného s tím, že jeho pobyt byl lokalizován v České republice. Povinný potvrdil, že Bělorusko opustil v době, kdy věděl o svém bezprostředním ohrožení trestním stíháním a ztrátou svobody, učinil to však až po vyčerpání všech dostupných prostředků ke své obhajobě legální cestou a po zjištění, že zákony v Bělorusku vůči němu neplatí.

Odvolání bylo podáno včas osobou k němu oprávněnou a obsahuje způsobilé odvolací důvody podle § 44 odst. 7 věta prvá zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu. Odvolací soud proto z jeho podnětu přezkoumal napadené usnesení včetně jemu předcházejícího řízení a provedl doplňující šetření vztahující se k okolnostem doručení vykonávaného rozhodnutí povinnému. Poté dospěl k závěru, že odvolání oprávněné není opodstatněné.

Podstatou přezkoumávané věci je posouzení otázky uznání a výkonu cizozemského rozhodnutí. V tomto případě nejde o rozhodnutí členského státu Evropské unie, a proto je třeba v prvé řadě vycházet z mezinárodní smlouvy; příslušných ustanovení zákona č. 97/1963 Sb. se užije jen, nestanoví-li mezinárodní smlouva jinak (§ 2 zákona č. 97/1963 Sb.). V dané věci se uplatní Smlouva mezi ČSSR a SSSR o právní pomoci a právních vztazích v občanských, rodinných a trestních věcech z 12.8.1982 publikovaná pod č. 95/1983 Sb. (dále jen smlouva ). Úprava uznání a výkonu rozhodnutí je obsažena v článcích 53 66 smlouvy. Článek 56 odst. 2 smlouvy umožňuje uznávání pravomocných rozhodnutí bez dalšího, tzn. že soud, který rozhoduje o uznání a nařízení výkonu rozhodnutí, se omezí na zjištění, zda jsou splněny podmínky stanovené touto smlouvou, a zjistí-li, že tyto podmínky jsou splněny, nařídí výkon rozhodnutí. Podle článku 60 písm. c) smlouvy je možno odmítnout uznání a výkon rozhodnutí v majetkových věcech, jestliže navrhovatel nebo odpůrce se nezúčastnil řízení v důsledku toho, že jemu nebo jeho zástupci nebylo včas a řádně doručeno předvolání nebo v důsledku toho, že předvolání bylo učiněno pouze veřejnou vyhláškou nebo jiným způsobem, který není v souladu s ustanoveními této smlouvy.

Vykonávané rozhodnutí Soudu centrálního okresu v M bylo vydáno dne 30.1.2007. Povinný od 1999 v Bělorusku nebydlí, v roce 2000 mu byl českými státními orgány udělen azyl z politických důvodů. Doplněním dokazování provedeným v odvolacím řízení bylo zjištěno, že běloruské orgány činné v trestním řízení o pobytu povinného v České republice věděly. Tato skutečnost vyplývá ze sdělení Policejního prezidia ČR ze dne 16.1.2008 adresovaného povinnému, podle jehož obsahu byl dne 11.2.2004 Interpol P požádán Interpolem M o pátrání po osobě povinného a poté mu byla dne 15.6.2005 doručena žádost o zrušení pátrání po osobě povinného s tím, že jeho pobyt byl lokalizován v České republice. Odvolací soud nepřisvědčuje námitce oprávněné, že z výše uvedeného nelze dovodit známost běloruských státních orgánů o místě bydliště povinného v České republice. Dovolává-li se totiž oprávněná informace zveřejněné na internetových stránkách Ministerstva vnitra ČR, podle níž Ministerstvo ani jiné orgány veřejné správy nesdělují jakýmkoli způsobem údajným původcům pronásledování nebo vážné újmy informace získané v průběhu řízení o udělení mezinárodní ochrany , tato oprávněnou z kontextu vytržená věta je součástí informací o podmínkách poskytování azylu a vztahuje se k zajištění ochrany osobních údajů vyjmenovaných výše pod body a) c), přičemž mezi těmto údaji se údaj o místě pobytu azylanta nevyskytuje. Navíc se z dopisu Policejního prezidia ČR povinnému ze dne 16.1.2008 dále podává, že poté, kdy byl pobyt povinného v rámci mezinárodní policejní spolupráce Interpol lokalizován , žádost běloruských justičních orgánů o spolupráci byla tuzemskými justičními orgány odmítnuta nikoli z důvodu nutnosti utajení místa pobytu povinného v postavení azylanta, ale pro formální pochybení běloruské strany při jejím podání. Přinejmenším orgány činné v trestním řízení tedy o místě pobytu povinného v České republice věděly. Za této situace však bylo v možnostech Soudu centrálního okresu v M tuto skutečnost úřední cestou zjistit. Jestliže bez dalšího postupoval při odeslání předvolání k jednání a doručování vykonávaného rozsudku povinnému formálně podle čl. 148 občanského soudního řádu Běloruské republiky, tj. použil institut náhradního doručení přípustný pouze v případě, kdy není známo místo pobytu účastníka, je na místě závěr, že povinnému nebylo včas a řádně doručeno předvolání k jednání Soudu centrálního okresu v M a posléze ani rozhodnutí, jehož výkonu se oprávněná v tomto řízení domáhá. Z tohoto důvodu byl Okresní soud v T oprávněn podle článku 60 písm. c) smlouvy odmítnout uznání a výkon předmětného rozhodnutí.

Odvolací soud však považuje prvoinstanční rozhodnutí za věcně správné i z v něm uvedených důvodů. I pro případ, že by běloruským státním orgánům, potažmo Soudu centrálního okresu v M nebylo v době občanskoprávního řízení, v němž bylo vydáno k výkonu navržené rozhodnutí, známo místo bydliště povinného, je na místě závěr, že uznání tohoto rozhodnutí by se příčilo českému veřejnému pořádku, neboť povinnému bylo znemožněno uplatnit jeho práva vyplývající z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. K tomu odvolací soud odkazuje na přiléhavé odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí a k odvolacím námitkám oprávněné v tomto směru dodává následující: Nelze přehlédnout specifika přezkoumávané věci, spočívající v celkové politické situaci v Bělorusku (nedemokratický režim) a v okolnosti, že povinnému byl udělen azyl právě pro politické pronásledování. Zpochybňuje-li oprávněná důvody udělení azylu povinnému, odvolací soud odkazuje na ustanovení § 134 o.s.ř., podle něhož listiny vydané státními orgány České republiky v mezích jejich pravomoci potvrzují, není-li dokázán opak, pravdivost toho, co je v nich osvědčeno nebo potvrzeno. Azyl byl povinnému udělen již v roce 2000, přičemž exekuční titul byl vydán v roce 2007. I pokud by běloruské orgány nevěděly o přesném místě pobytu povinného v zahraničí, byla jim známa přinejmenším skutečnost, že mu byl poskytnut politický azyl v České republice. Povinnému přísluší v souladu s mezinárodními dokumenty o lidských právech, jakož i Listinou základních práv a svobod právo na veřejné projednání jeho věci, včetně práva na projednání věci v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjadřovat ke všem prováděným důkazům. Toto právo lze bezesporu považovat za jedno ze základních práv, jejichž uplatňování a naplňování lze zahrnout mezi základní zásady českého procesního práva, na nichž je třeba bez výhrady trvat (§ 36 ZMPS). Jeho věc však byla v Běloruské republice projednána v jeho nepřítomnosti, přičemž běloruským soudním orgánům bylo známo, že povinný nemá reálnou možnost se o proti němu vedeném řízení dozvědět. Bez ohledu na důvody vymáhání pohledávky či důvody trestního řízení vedeného v Bělorusku proti povinnému dále nelze přehlédnout, že povinnému by i v případě, že by o termínu a místě jednání věděl a uplatňoval svá práva v řízení ve věci samé, v Bělorusku hrozilo nebezpečí pronásledování za uplatňování jeho politických práv a svobod. Ostatně z tohoto důvodu mu byl také v České republice udělen azyl. Ve světle výše uvedeného pak neobstojí ani argument oprávněné, že povinnému ničeho nebránilo zvolit si pro řízení obhájce a zajistit si náhradní způsob doručování a vyrozumívání.

S ohledem na shora uvedené odvolací soud usnesení okresního soudu jako věcně správné potvrdil. Oprávněné však nic nebrání, aby se pokusila zhojit vady k výkonu navrženého rozhodnutí, tj. aby je doručila povinnému a vyčkala, zda povinný proti němu podá opravný prostředek. Povinný je totiž v současnosti již státním občanem České republiky, takže nebezpečí, pro které v roce 1999 opustil Běloruskou republiku, mu již nehrozí.

Oprávněná v odvolacím řízení neuspěla, podle § 142 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 52 odst. 1 exekučního řádu by proto měla nahradit povinnému v něm vzniklé náklady. Povinný se však práva na náhradu nákladů odvolacího řízení výslovně vzdal, a proto nebylo přiznáno právo na jejich náhradu žádnému z účastníků.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustné dovolání.

V HK dne 30. listopadu 2010

předsedkyně senátu