KSVYCHK 18 Co 420/2010

Datum rozhodnutí: 20.09.2010

Dotčené předpisy:

18Co 420/2010 R o z s u d e k

Krajský soud v HK pobočka v P rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. MZ a soudců JUDr. VP a Mgr. RK ve věci žalobce JR, nar. xxx, bytem xxx, zastoupeného JUDr. TP, advokátem se sídlem xxx, proti žalovanému ČR MS, se sídlem xxx, o poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v CH ze dne 25.2.2010, č.j. 3C 64/2009-117, t a k t o :

I. Rozsudek okresního soudu se m ě n í ve výroku I. co do částky 63.000,- Kč s příslušenstvím tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 63.000,- Kč s 10,5% úrokem z prodlení od 18.1.2008 do 30.6.2008, s 10,75% úrokem z prodlení od 1.7.2008 do 31.12.2008, s 9,25% úrokem z prodlení od 1.1.2009 do 30.6.2009, s 8,5% úrokem z prodlení od 1.7.2009 do 31.12.2009, s 8% úrokem z prodlení od 1.1.2010 do 30.6.2010, se 7,75% úrokem z prodlení od 1.7.2010 do 20.9.2010 a s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené ČNB vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí a zvýšené o sedm procentních bodů od 21.9.2010 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Jinak se rozsudek okresního soudu ve výroku I. p o t v r z u j e .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem ani právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud shora označeným rozsudkem zamítl žalobu o zaplacení částky 1.000.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

Žalobce se v tomto řízení domáhal přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem spočívajícím v porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, a to v řízení vedeném Okresním soudem v CH pod sp.zn. 6C 128/98, ve kterém se žalobce domáhal žalobou podanou 16.7.1998 náhrady škody na zdraví a o jeho žalobě bylo zcela rozhodnuto až ke dni 16.4.2007, tj. téměř po devíti letech. Tuto délku řízení pokládal žalobce za nepřiměřenou, během řízení podával výzvy k odstranění průtahů a nyní dovozoval nejen škodu vzniklou v důsledku inflace a změny právní úpravy týkající se ohodnocení ztížení společenského uplatnění, ale i nemajetkovou újmu spočívající v tom, že náhrada ztíženého společenského uplatnění představovala pro žalobce možnost zajistit si alespoň trochu uspokojivé životní podmínky. Přiznání náhrady až po devíti letech od zahájení řízení způsobilo žalobci i jeho rodině další obtíže a účel náhrady byl vlivem délky soudního řízení naplněn jen částečně. Žalobce svůj nárok na přiměřené zadostiučinění uplatnil dle zák. č. 82/1998 Sb. u žalovaného, avšak ten mu nevyhověl a je v prodlení od uplynutí šestiměsíční lhůty dané zákonem k uspokojení nároku.

Žalovaný ve svých podáních a přednesech před okresním soudem namítal, že v řízení vedeném Okresním soudem v CH pod sp.zn. 6C 128/98 neshledal průtahy. Řízení bylo vedeno ve třech stupních soudní soustavy, přičemž soud prvního stupně a soud odvolací rozhodovaly vždy čtyřikrát a dovolací soud rozhodoval jednou. Jednalo se o věc skutkově i právně složitou a úkony byly činěny v přiměřených lhůtách.

Okresní soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že v řízení vedeném Okresním soudem v CH pod sp.zn. 6C 128/98 byly činěny procesní úkony soudu v přiměřených lhůtách a nedošlo tak k nesprávnému úřednímu postupu. Nad rámec tohoto závěru se okresní soud přesto zabýval i předpoklady stanovenými zákonem č. 82/1998 Sb. pro určení výše přiměřeného zadostiučinění. Dovodil, že se jednalo o složité řízení, žalobce nevyužil všech dostupných prostředků nápravy a význam řízení pro žalobce byl podle názoru okresního soudu snížen tím, že žalobce během řízení o náhradu škody na zdraví pobíral invalidní důchod 8.234,- Kč, měl zajištěnu osobní asistenci, jeho manželka pobírala příplatek pro bezmocnost a žalobce byl příjemcem dalších sociálních dávek. Od roku 2004 bylo žalobci částečně plněno na jeho nároky na náhradu škody na zdraví (bolestné, ztížení společenského uplatnění, ztráta na výdělku, náklady léčení).

Proti rozhodnutí okresního soudu podal včas odvolání žalobce. Namítal, že devítiletá doba řízení o náhradu škody na zdraví nemůže být považována za přiměřenou. Za nejzávažnější průtahy označil nařízení prvního jednání až jeden rok od zahájení řízení, nařízení jednání na říjen 2000 až po sedmi měsících od zpracování znaleckého posudku, rozhodnutí odvolacího soudu v roce 2001 po devíti měsících od předložení spisu, čtrnáctiměsíční zpoždění způsobené vadami prvního mezitímního rozsudku, rozhodnutí odvolacího soudu začátkem roku 2004 po deseti měsících od předložení spisu, rozhodnutí dovolacího soudu po dvou letech od předložení spisu a konečné rozhodnutí odvolacího soudu začátkem roku 2007 po devíti měsících od zrušujícího rozhodnutí dovolacího soudu. Žalobce trval na tom, že k průtahům nijak nepřispěl. Řízení o náhradu škody na zdraví mělo pro žalobce mimořádný význam a požadovanou náhradu potřeboval k zajištění svých potřeb. Včasné přiznání nároku na náhradu škody by výrazně usnadnilo žalobci vyrovnání se zásadní změnou v jeho životě. Účel náhrady byl po devíti letech naplněn jen částečně. Právní předpisy upravující výši náhrady škody na zdraví byly v mezidobí v důsledku inflace změněny a v době rozhodnutí o nároku žalobce podle právních předpisů účinných v době úrazu již byly přiznávány poškozeným mnohem vyšší nároky. Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí změnil a žalobě vyhověl.

Žalovaný navrhl potvrzení napadeného rozhodnutí.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 o.s.ř.), osobou k němu oprávněnou (§ 201 o.s.ř.), je přípustné (§ 202 o.s.ř.), obsahuje náležitosti dle § 205 odst. 1 o.s.ř. a odvolací důvod dle § 205 odst. 2 písm. e/, g/ o.s.ř., rozsudek z podnětu odvolání a v jeho mezích přezkoumal, když přihlížel i k důvodům v něm výslovně neuplatněným (§ 212 a § 212a o.s.ř.). Odvolání shledal částečně opodstatněným.

Odvolací soud vycházel zcela ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, k nimž okresní soud dospěl na základě řádně provedeného dokazování a na něž odvolací soud pro stručnost odkazuje. Odlišně však odvolací soud skutková zjištění okresního soudu posoudil po právní stránce.

Dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení FMZV č. 209/1992 Sb.) každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.

Česká republika počínaje nabytím účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. přiznává účinný právní prostředek nápravy před českým soudem každému, jehož právo na projednání věci v přiměřené lhůtě zaručené v čl. 6 Úmluvy bylo porušeno, přičemž tento prostředek nápravy se týká i řízení zahájených před jeho zakotvením do českého právního řádu (přechodná ust. zák. č. 160/2006 Sb.). Žalobce se proto nedovolává a ani nemůže dovolávat porušení čl. 13 Úmluvy, podle něhož každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností.

Dle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění zákona č. 160/2006 Sb., stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

Dle § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. ve znění zákona č. 160/2006 Sb. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

Odvolací soud se neztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že konečné rozhodnutí v řízení sp. zn. 6C 128/98 o náhradu škody na zdraví žalobce bylo vydáno v přiměřené lhůtě. Nepřiměřená délka řízení byla v minulosti napadena již v řadě stížností před Evropským soudem pro lidská práva ve Strasbourgu, jehož závěry mohou být vodítkem pro výklad práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Přiměřenost délky řízení je třeba hodnotit podle okolností případu a s ohledem na složitost věci, chování účastníka a příslušných orgánů a význam sporu pro účastníka (viz např. F proti Francii, č.j. 30979/96, nebo K proti České republice, č.j. 19621/02). Skutková složitost případu sama o sobě nestačí k odůvodnění délky řízení v trvání 9 let. Z dokazování provedeného okresním soudem nevyplývá, že by žalobce v řízení o náhradu škody na zdraví svých procesních práv využíval nepřiměřeným způsobem nebo že by jimi zdržoval řízení. Ze skutkových zjištění okresního soudu učiněných ze spisu zn. 6C 128/98 lze sice dovodit jisté drobné průtahy zaviněné žalobcem (např. vady návrhu na přistoupení 3. žalovaného ze dne 26.1.1999 odstraněné až dne 16.3.1999), ale tyto neměly podstatný vliv na celkovou délku řízení. Pokud jde o postup soudů, je třeba zdůraznit, že převážně byly procesní úkony směřující k rozhodnutí činěny v přiměřených lhůtách, ale přesto někdy, zejména v řízení o opravných prostředcích, docházelo k prodlevám, které byly zřejmě způsobeny pracovní vytížeností soudů a především tehdejší procesní právní úpravou (o odvolání žalovaného proti prvnímu mezitímnímu rozsudku rozhodl odvolací soud bez nařízení jednání zrušujícím usnesení po osmi měsících od předložení spisu, následně po vydání nového mezitímního rozsudku okresním soudem a jeho potvrzení odvolacím soudem nařídil okresní soud jednání po sedmi měsících od vrácení spisu, rozsudek ze dne 30.4.2003 byl vyhotoven v písemné podobě po třech měsících od vyhlášení a řízení o dovolání před Nejvyšším soudem ČR trvalo bez nařízení jednání přesně dva roky). Ochrana práva žalobce na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě není dotčena tím, že k délce řízení přispěly nedostatky v organizaci soudnictví.

Odvolací soud se s ohledem na porušení povinnosti projednat žalobu o náhradu škody na zdraví v přiměřené lhůtě zabýval dále otázkou nemajetkové újmy na straně žalobce, přičemž vycházel z předpokladu, že v případě nároku na náhradu nemajetkové újmy nepostačí tvrdit v žalobě průtahy v řízení a přiměřenost nároku ; také zde musí být tvrzena a doložena existence nemajetkové újmy a příčinná souvislost mezi ní a nesprávným úředním postupem (nález Ústavního soudu ČR ze dne 27.9.2007, sp.zn. III ÚS 712/06). Žalobce tvrdil v žalobě vznik újmy tím, že se mu dostala náhrada škody za ztížení společenského uplatnění v plném rozsahu a ve výši stanovené dle právních předpisů účinných v době úrazu až po konečném rozhodnutí v řízení vedeném pod sp.zn. 6C 128/98, ačkoliv v mezidobí došlo ke zvýšení bodového ohodnocení náhrady škody na zdraví v důsledku inflace, zatímco žalobce byl po úrazu plně odkázán na péči jiných osob a požadovanou náhradu škody potřeboval již v té době, aby si zajistil alespoň trochu uspokojivé podmínky k životu. Účel náhrady tak byl po devíti letech naplněn jen částečně. Odvolací soud dospěl k závěru, že snížení reálné hodnoty náhrady škody na zdraví v důsledku inflace nelze bez dalšího podřadit pod nemajetkovou újmu, ale v souvislosti s dalšími tvrzeními žalobce, jehož kvalita života by byla nepochybně zlepšena, pokud by obdržel náhradu škody na zdraví v kratší době po úrazu, lze dovodit vznik nemajetkové újmy v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem spočívajícím v porušení povinnosti projednat žalobu v přiměřené lhůtě.

Poslední právní otázkou významnou pro rozhodnutí o nároku žalobce bylo stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Odvolací soud vycházel z § 31a odst. 2, 3 zák. č. 82/1998 Sb. ve znění zákona č. 160/2006 Sb. Toto ustanovení obsahuje demonstrativní výčet kriterií, na základě nichž soud při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění postupuje (celková délka řízení, složitost řízení, podíl poškozeného na průtazích, využití dostupných prostředků nápravy, postup orgánů veřejné moci během řízení a význam řízení pro poškozeného), ale výši částky odpovídající přiměřenému zadostiučinění nechává jinak zcela na úvaze soudu (v podrobnostech viz Kmec, J.: K výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, Právní zpravodaj 8/2006, s.12).

Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva lze kompenzační prostředek nápravy nepřiměřené délky řízení považovat za účinný pouze za podmínky, že výše přiznaného zadostiučinění je v rozumném poměru k částkám, které v obdobných případech Evropský soud pro lidská práva sám přiznává (např. rozsudek ESLP ve věci H proti Slovensku ze dne 17.5.2005). Odvolací soud se proto zabýval tím, jaké částky by se řádově žalobce domohl u Evropského soudu pro lidská práva ve Strasbourgu, kdyby neexistoval v českém právním řádu prostředek nápravy na národní úrovni. Přitom vycházel z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (např. A proti Itálii), podle níž základem výpočtu zadostiučinění je na evropské úrovni částka 1.000,- až 1.500,- EUR za rok řízení (nikoliv za rok průtahů) a tato částka se dále upravuje s ohledem na okolnosti případu, jejichž výčet byl v podstatě převzat do shora citovaného § 31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb. Odvolací soud zároveň ale zohlednil i skutečnost, že český právní řád obsahuje možnost přiznat zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudního řízení a že toto zadostiučinění přiznané českým soudem na národní úrovni je účinným kompenzačním prostředkem nápravy, pokud je výše přiznaného zadostiučinění v rozumném poměru k evropským částkám. Z toho odvolací soud dovodil, že zadostiučinění podle zákona č. 82/1998 Sb. ve znění zákona č. 160/2006 Sb. nemusí dosahovat stejné výše, jako by bylo přiznáno na evropské úrovni.

V případě žalobce odvolací soud pojal za základ výpočtu částku cca 1.200,- EUR za rok trvání řízení o náhradu škody na zdraví, což je částka představující pravděpodobné zadostiučinění (bez zohlednění okolností případu), jehož by se mohlo dostat žalobci, pokud by český právní řád neupravoval právo na zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Vzhledem k tomu, že český právní řád umožňuje žalobci domáhat se zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, a s ohledem na skutečnost, že žalobce proto nebyl nucen obracet se na Evropský soud pro lidská práva a domohl se zadostiučinění před českým soudem, je v rozumném poměru k výše uvedené částce základ zadostiučinění přiznaného českým soudem zhruba v poloviční výši, tj. ve výši 14.000,- Kč za rok řízení.

Odvolací soud po zhodnocení celkové délky řízení zkoumal další předpoklady pro zvýšení či snížení výše zadostiučinění. Jednalo se o řízení skutkově složité - žalobce utrpěl škodu pod vlivem alkoholu a bylo třeba na rozdíl od obdobných případů znalecky nejprve zkoumat, zda se jednalo či nikoliv o takové množství, které by vedlo k závěru o spoluzavinění. Žalobce sice opakovaně v průběhu řízení o náhradu škody na zdraví vyzýval okresní soud k dalším procesním úkonům, ale nepodal stížnost na průtahy k orgánu státní správy soudu ani nevyužil tehdejších preventivních prostředků nápravy průtahů (ústavní stížnost nebo od 1.7.2004 návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle § 174a zákona o soudech a soudcích). Poslední, ale přitom neméně významnou, okolností pro stanovení výše zadostiučinění je význam řízení pro žalobce. Nelze přehlédnout, že řada uplatněných dílčích nároků na náhradu škody na zdraví včetně základní výše náhrady za ztížení společenského uplatnění byla žalobci přiznána a vyplacena již během řízení. V konečném rozhodnutí soud řešil již jen zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění vlastní úvahou na základě mimořádných okolností nad částky vyplývající z právních předpisů. Žalobce proto nebyl zcela odkázán na výsledek řízení až do jeho úplného skončení. Ze všech důvodů uvedených v tomto odstavci odůvodnění považuje odvolací soud za opodstatněné snížení zadostiučinění na polovinu, tj. na částku 7.000,- Kč za každý rok řízení, tzn. že přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou žalobci činí 63.000,- Kč za započatých 9 let trvání řízení.

Odvolací soud proto rozsudek okresního soudu v částce 63.000,- Kč s příslušenstvím změnil (§ 220 odst.1 písm. a/ o.s.ř.) tak, že v tomto rozsahu žalobě vyhověl; jinak zamítavý rozsudek okresního soudu potvrdil jako věcně správný (§ 219 o.s.ř.).

Dle § 224 odst.1,2 a § 142 odst. 2 o.s.ř. odvolací soud znovu rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a o náhradě nákladů odvolacího řízení. Právo na náhradu nákladů řízení by náleželo převážně úspěšnému žalovanému, který se však před okresním soudem tohoto práva vzdal a před odvolacím soudem mu žádné náklady nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné.

Proti tomuto rozsudku v potvrzující části není ani dovolání přípustné, ledaže jeho přípustnost dovodí dovolací soud Nejvyšší soud ČR, shledá-li, že se jedná o rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, a to k dovolání účastníka podanému do dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku u Okresního soudu v CH.

Proti tomuto rozsudku v měnící části je přípustné dovolání, které může být účastníkem řízení podáno ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u Okresního soudu v CH. O dovolání by rozhodoval Nejvyšší soud ČR se sídlem v B.

V P dne 20. září 2010

předseda senátu