KSJICCB 5 Co 1706/2010

Datum rozhodnutí: 17.09.2010

Dotčené předpisy:

U s n e s e n í

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. M.B. a soudců JUDr. P. F., Ph.D. a Mgr. J. S. v právní věci žalobce A. C. S.A. , se sídlem T., IČ , zastoupeného Mgr. Ing. D. Z., advokátem se sídlem v P., proti žalovanému P. D. , nar , trvale bytem M., t.č. neznámého pobytu, zastoupenému opatrovníkem Mgr. P. J., advokátem se sídlem v P., o zaplacení 68.750,27 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 30.3.2010, č.j. 12 EC 522/2009-92,

t a k t o :

Rozsudek soudu prvního stupně s e z r u š u j e a věc s e mu v r a c í k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení částky 68.750,27 Kč s příslušenstvím ve výroku uvedeným (výrok I.) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 19.890,- Kč, a to České republice na účet Okresního soudu v Prachaticích ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku.

Okresní soud vycházel ze zjištění, že právní předchůdce žalobce Česká spořitelna poskytla žalovanému na základě smlouvy o úvěru ze dne 25.4.2003 úvěr v částce 100.000,- Kč, který se žalovaný zavázal splácet ve splátkách v celkovém počtu 58 splátek s tím, že poslední splátka by činila 316,40 Kč. Částka 100.000,- Kč byla žalovanému vyplacena v hotovosti, avšak splátky platil žalovaný nepravidelně, naposledy již po splatnosti dne 1.8.2005 a i před tímto datem byl žalovaný opakovaně upomínán o zaplacení dlužných splátek. Dopisem ze dne 3.11.2005 byl žalovaný vyzván k okamžité úhradě dlužné částky 7.500,- Kč nejpozději do 29.11.2005 s tím, že jestliže ve stanovené lhůtě nebude dluh zaplacen, stane se celý zůstatek úvěru splatným následujícím dnem. Pohledávka za žalovaným byla Českou spořitelnou posléze postoupena smlouvou ze dne 27.9.2007 na společnost A. P. S. C. R., a.s., která pohledávku dále postoupila smlouvou ze dne 27.9.2007 na žalobce. Okresní soud vycházel ze zjištění, že splatnost celého zůstatku nastala ke dni 30.11.2005. Protože žalovaný namítl promlčení nároku žalobce, okresní soud odkázal na ust. § 262 odst. 4 obchodního zákoníku a dovodil, že žalovaný není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinnosti ze smlouvy o úvěru podle občanského zákoníku, a protože je to v jeho prospěch, je třeba použít na otázku promlčení ust. § 101 obč. zákoníku. Dopadá tedy na tento případ podle okresního soudu tříletá promlčecí doba a běží ode dne, kdy mohlo být právo vykonáno poprvé. Podle okresního soudu mohlo být vykonáno poprvé dne 1.12.2005, avšak žaloba byla podána až 5.10.2009. Došlo tak k promlčení nároku žalobce ve tříleté promlčecí lhůtě.

Proti tomuto rozsudku se včas odvolal žalobce. V odvolání namítl, že okresní soud se nedostatečně vypořádal s výkladem ust. § 262 odst. 4 obchodního zákoníku. Podle jeho názoru neznamená postup podle § 262 odst. 4 obchodního zákoníku aplikovat veškerá ustanovení občanského zákoníku nebo jiných předpisů, které by byly mírnější pro spotřebitele, než obchodní zákoník. Úprava promlčecí doby není podle odvolatele výjimkou určenou na ochranu spotřebitele. Není ustanovením na ochranu spotřebitele ani z hlediska účelu a cílu normy, ani z hlediska obsahu ustanovení o promlčení. Úprava promlčení v občanském právu upravuje obecně právo mezi nepodnikateli. Ve smyslu § 262 odst. 4 obchodního zákoníku se mají aplikovat jen spotřebitelská ustanovení, tedy taková, ve kterých je upřednostňována slabší smluvní strana oproti podnikateli. Musí jít o ustanovení, která byla přijata na ochranu spotřebitele. Tříletá promlčecí doba na ochranu spotřebitele přijata nebyla. Podle odvolatele není právo na zaplacení dlužné částky z úvěrové smlouvy ani důsledkem porušení povinnosti. Právo vzniká splatností dlužné částky. Odpovědnostní povinnost představují pouze úroky z prodlení, avšak plnění povinnosti uhradit dlužné splátky není odpovědnostním důsledkem. Nelze proto vycházet ze znění poslední věty ust. § 262 odst. 4 obchodního zákoníku. Žalobce uzavřel, že na určení délky promlčecí doby se u úvěrové smlouvy , ve které vystupuje na jedné straně spotřebitel, neaplikuje ust. § 262 odst. 4 obchodního zákoníku. Promlčecí doba je tedy čtyřletá a žalobce žaloval včas. Navrhoval, aby napadený rozsudek byl změněn tak, že žalobě bude v plném rozsahu vyhověno.

Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě navrhl potvrzení napadeného rozsudku s odkazem na věcnou správnost napadeného rozsudku. Podle žalovaného se ust. § 262 odst. 4 obchodního zákoníku vztahuje i na délku promlčecí doby, protože úprava promlčení v občanském zákoníku je ve prospěch žalovaného a musí mít tedy přednost. V rámci odpovědnostních vztahů se občanský zákoník podle žalovaného použije vždy bez ohledu na princip ochrany spotřebitele, tedy i na promlčení z titulu odpovědnosti za škodu. Odkázal na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13.3.2008, č.j. 22 Co 2963/2007.

Odvolací soud vzhledem k odvolání žalobce projednal věc v celém rozsahu (§ 212 věta prvá o.s.ř.) a přezkoumal celý napadený rozsudek podle § 212a odst. 1, 3 a 5 a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je důvodné.

Podle § 262 odst. 4 obchodního zákoníku se ve vztazích podle § 261 nebo podřízených zákoníku dohodou podle odstavce 1 použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku.

Především je nutno poukázat na to, že nelze obecně považovat režim obchodního zákoníku za zhoršující postavení strany, která není podnikatelem. K ochraně nepodnikatele jsou podle § 262 odst. 4 obch. zák. vyloučena ta ustanovení obchodního zákoníku, na jejichž místo nastupují příslušná ustanovení občanského zákoníku, případně zvláštních předpisů, k ochraně spotřebitele . Postavení strany nepodnikatele je nutno hodnotit z hlediska celkového dopadu režimu obchodního zákoníku na daný vztah, přičemž je třeba vzít v úvahu, že uvedené ustanovení je vzhledem ke svému charakteru kogentní (obdobně komentář k obchodnímu zákoníku, 12. vydání, 2009, str. 842).

Ustanovení § 262 odst. 4 obchodního zákoníku klade důraz v části za středníkem na to, že ustanovení občanského zákoníku (nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách atd.) mají nahradit ustanovení obchodního zákoníku v případě, že jde o ustanovení směřující k ochraně spotřebitele . Tato ustanovení mají nahradit příslušná ustanovení obchodního zákoníku jen ve prospěch nepodnikatele. Výslovně se pak uvádí v poslední větě citovaného ustanovení, že nepodnikatel nese vždy odpovědnost za porušení z těchto vztahů podle občanského zákoníku (a na společné závazky nepodnikatelské strany se použijí ustanovení občanského zákoníku).

V tomto případě však nejde, pokud jde o úpravu promlčení, o takové ustanovení občanského zákoníku, které by směřovalo k ochraně spotřebitele. Promlčení je upraveno ve prospěch každého dlužníka, nejen spotřebitele. V případě promlčení nároku, tj. nemožnosti úspěšně uplatnit nárok u soudu, pokud je námitka promlčení vznesena, nejde o odpovědnostní vztah. Jde o to, že věřiteli se odpírá právo uplatit jinak důvodný nárok, a s odpovědnostním vztahem nemá úprava promlčení nic společného. To na rozdíl od odpovědnosti za prodlení, která se projevuje v úrocích z prodlení. Tam bylo již judikováno (32 Odo 873/2006), že na závazkový vztah mezi podnikatelem a nepodnikatelem, regulovaný částí třetí obchodního zákoníku, je třeba kromě jeho ostatních ustanovení aplikovat i ust. § 262 odst. 4 obchodního zákoníku. Znamená to, že odpovědnost za prodlení peněžitého závazku žalovaného, který je nepodnikatelem, se řídí ustanovením o prodlení dlužníka obsaženým v občanském zákoníku v § 517. Znamená to nemožnost smluvit si výši úroků z prodlení jinak, než je stanoveno v § 517 odst. 2 o.z.

Otázka promlčení však není řešením odpovědnostního vztahu, který má na mysli ust. § 262 odst. 4 obchodního zákoníku, protože promlčení se týká práva (nároku žalovaného před soudem), zatímco poslední věta shora citovaného ustanovení obchodního zákoníku se týká povinností, konkrétně odpovědnosti za porušení povinností. Žalovaný sice porušil svou povinnost plynoucí ze smlouvy, protože nezaplatil včas, jak bylo dohodnuto, avšak v důsledku toho nese jen odpovědnost za prodlení, která se projevuje v úrocích z prodlení. Právo na zaplacení dlužné částky není důsledkem porušení povinnosti, je důsledkem smluvního ujednání o povinnosti zaplatit. Důsledkem porušení povinnosti zaplatit včas je dopad úroků z prodlení, ovšem jen podle občanského zákoníku, protože na úroky dopadá poslední věta ustanovení § 262 odst. 4 obchodního zákoníku.

Z uvedeného plyne, že odvolací soud se přiklonil k právnímu názoru odvolatele a považuje za nesprávný právní názor soudu prvního stupně. Promlčecí lhůta je v tomto případě čtyřletá ve smyslu obchodního zákoníku.

Protože okresní soud jinou otázku než otázku promlčení neřešil, bylo nutno napadený rozsudek zrušit v celém jeho rozsahu (§ 219a odst. 2 o.s.ř.). Odvolací soud v tomto případě nebyl ve smyslu § 213 odst. 3 o.s.ř. povinen doplňovat důkazní řízení soudu prvního stupně, zejména činit skutková zjištění z navržených důkazů o výši nedoplatku a úroků z prodlení, protože okresní soud k těmto skutkovým okolnostem žádné důkazy nečinil, zejména ve svém rozsudku neuvedl skutkové zjištění v tomto směru.