KSVYCHK 18 Co 401/2002

Datum rozhodnutí: 12.11.2002

Dotčené předpisy:

Krajský soud v HK rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. AK a soudců JUDr. MN CSc. a JUDr. PMve věci žalobkyně J.B. podnikatelky, bytem v O.čp. 221, IČ xxx, zastoupené R. S., advokátem se sídlem ve S., S.čp. 1, proti žalovanému SD s.r.o., se sídlem L., B. čp. 1072, IČ xxx, zastoupenému JUDr. F.L., CSc., advokátem se sídlem v H.K., třída ČSA čp. 556, o určení nájemního práva, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve S.,ze dne 31. května 2002 č.j. 4 C 159/2001-49, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 30. července 2002 č.j. 4 C 159/2001-54, t a k t o :

I. Rozsudek okresního soudu s e p o t v r z u j e .

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 5.075,- Kč do rukou JUDr. F.L., CSc. do tří dnů.

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem okresního soudu byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobkyně je na základě nájemní smlouvy ze dne 29. června 1998 uzavřené s pronajímatelem V. strojírna s.r.o. výlučným nájemcem nebytových prostor bufetu pro rychlá občerstvení a skladu a umývárny žen, nacházejících se v prvním nadzemním podlaží objektu hygienického zařízení areálu O., na stavební parcele č. 657 v katastrálním území O.(výrok I). Okresní soud uložil žalobkyni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 10.455,- Kč do rukou jeho zástupce.

Okresní soud tímto rozsudkem sice shledal nájemní smlouvu ze dne 29. června 1998 platnou, ale dospěl k závěru, že právní vztah jí založený zanikl na základě výpovědi z nájmu, kterou dal žalobkyni dne 26. září 2000 správce konkursní podstaty úpadce (V strojírny,spol. s r.o.) Ing. JM. Okresní soud dovodil, že tato výpověď opírající se o ustanovení § 14 odst.3 zákona č. 328/1991 Sb.o konkursu a vyrovnání ve znění pozdějších předpisů, jmenovitě ve znění zák. č. 105/2000 Sb. (dále jen ZKV ), je platným právním úkonem. V aplikaci uvedeného zákonného ustanovení na právní vztah založený před účinností zákona č. 105/2000 Sb. okresní soud nespatřoval tzv. pravou retroaktivitu, ale jen retroaktivitu nepravou,která je dovolená.

Proti tomuto rozsudku podala včas odvolání žalobkyně.Pokládá aplikaci ustanovení § 14 odst. 3 ZKV na nájemní vztahy vzniklé před účinností zákona č. 105/2000 Sb. za nezákonnou, neboť je v rozporu s článkem 1 Ústavy ČR. Retroaktivita prý v tomto případě porušuje princip právní jistoty, neboť stanoví právní následky (výpověď smlouvy a skončení nájmu) pro skutkové podmínky (předchozí uzavření nájemní smlouvy na dobu určitou), k jejichž dovršení došlo před účinností právní normy (nájemní smlouva uzavřena dne 29.6.1998, účinnost novely č. 105/2000 Sb. je od 1.5.2000).

V odvolání dále zdůrazňuje, že v době uzavření nájemní smlouvy sjednaly smluvní strany podmínky dle tehdy platných a účinných právních předpisů . Zpětná účinnost zákona v takovém případě prý porušuje princip dobré víry žalobkyně, která měla v době uzavření smlouvy oprávněně za to, že jí bude nájem garantován po sjednanou dobu dvaceti let a s tím vědomím také do předmětu nájmu investovala a na této skutečnosti postavila také svůj podnikatelský záměr.

Ze všech těchto důvodů žalobkyně pokládá výpověď z nájmu za neplatnou. Navrhla proto, aby rozsudek okresního soudu byl změněn tak, že se žalobě vyhovuje.

Žalovaný navrhl, aby rozsudek okresního soudu byl potvrzen. Ztotožnil se s právním názorem okresního soudu, že přechodná ustanovení zákona č. 105/2000 Sb. a jím inkorporované ustanovení § 14 odst. 3 ZKV působí retroaktivně jen nepřímo- jedná se o nepravou retroaktivitu a o ústavně konformní legislativní metodu stanovení časové působnosti zákona. Dovolává se též Nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 4.2.1997 čj. PL. ÚS 21/96, v němž je definován rozdíl mezi pravou a nepravou retroaktivitou právní normy.

Jak žalovaný ve vyjádření dále vysvětluje,nepravou retroaktivitu, která neodporuje principu právní jistoty, Ústavní soud s odkazem na právní teorii definuje tak, že právní norma nezakládá právní následky pro minulost, avšak modifikuje pro budoucnost právní následky podle dřívějších zákonů založené. Ústavní soud připouští, že důsledkem nepravé retroaktivity je, že na skutkové okolnosti již založené se váží jiná práva a jiné povinnosti než podle dosavadního zákonodárství. I nepravá retroaktivita znamená zásah do nabytých práv, avšak až od okamžiku účinnosti nového zákona do budoucna. Naopak přímo (pravým způsobem) retroaktivní norma reguluje skutkové okolnosti, které předcházely účinnosti zákona samého; taková norma odporuje principu právní jistoty a postulátu právního státu.

Ve vyjádření žalovaný posléze uvádí, že zákon č. 105/2000 Sb. svým přechodným ustanovením čl. II bod 1 připustil aplikaci nově zavedených účinků konkursu v již probíhajících konkursních řízeních, avšak až od okamžiku své účinnosti. Nejde proto o pravou zpětnou účinnost právní normy. Ustanovení § 14 odst. 3 ZKV bylo možné aplikovat až po účinnosti novely ZKV. V žádném případě zákon dodatečně neaproboval výpovědi nájemních smluv před 1.5.2000. Ustanovení § 14 odst. 3 ZKV proto působí zpětně pouze nepřímo, když se nedotýká vzniku právního vztahu a jeho obsahu před účinností zákona.

Protože odvolání bylo podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili, odvolací soud jednání nenařizoval.

Odvolání důvodným neshledal.

Především je třeba uvést, že soudce je při rozhodování vázán zákonem (čl. 94 odst. 1 Ústavy). Znění ustanovení čl. II č. 1. přechodných ustanovení k zákonu č. 105/2000 Sb. o tom, že účinky prohlášení konkursu stanovené tímto zákonem platí i pro konkursy prohlášené podle dosavadních předpisů ode dne účinnosti tohoto zákona (tj. od 1. května 2000), je zcela jednoznačné. Správce konkursní podstaty mohl proto podle ustanovení § 14 odst. 3 ZKV platně vypovědět nájemní smlouvu, třebaže ji žalobkyně sjednala s úpadcem před l. květnem 2000. Právní závěr, že na základě výpovědi nájemní vztah skončil uplynutím výpovědní doby, je proto v souladu s uvedeným zákonem. A v důsledku toho nelze pokládat žalobu za opodstatněnou.

Úvahy o tom, zda uvedené přechodné ustanovení představuje pravou či nepravou retroaktivitu, by mohly mít význam jedině pro posouzení, zda přechodné ustanovení je v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, která má přednost před zákonem. Takové posouzení náleží Ústavnímu soudu (čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy). Kdyby okresní soud měl za to, že tu takový rozpor je, podal by u Ústavního soudu návrh na zrušení tohoto zákonného ustanovení a řízení by podle § 109 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přerušil.

K takovému kroku však okresní soud důvod neshledal a návrh na přerušení řízení zamítl (č.l. 28). K přerušení řízení však nepřistoupil ani krajský soud.

Přiklání se totiž k právnímu názoru okresního soudu,že ustanovení čl. II č. 1 přechodných ustanovení zákona č. 105/2000 představuje nepravou retroaktivitu, která je v dané věci přípustná a neodporuje článku 1 Ústavy ČR o České republice jako právním státu. Dovolává se v tomto zejména Nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 4. února 1997, publikovaného pod č. 63/1997 Sbírky zákonů České republiky ,na nějž upozorňuje žalovaný ve svém vyjádření a v němž je podrobně vysvětlen pojem retroaktivity a rozdíl mezi retroaktivitou pravou a nepravou.

Jak z Nálezu vyplývá, Ústavní soud je si vědom, že zrušení staré a přijetí nové právní úpravy je nutně spjato se zásahem do principů rovnosti a ochrany důvěry občanů v právo. V Nálezu podrobně rozvádí, že pravá retroaktivita je (až na některé zcela ojedinělé výjimky) nepřípustná a že nepravá retroaktivita je naproti tomu zásadně přípustná. Současně však konstatuje, že i nepravá retroaktivita může být ústavně nepřípustná, když je tím zasaženo do důvěry občanů ve skutkovou podstatu a význam zákonodárných přání pro veřejnost nepřevyšuje, resp. nedosahuje zájem jednotlivce na další existenci dosavadního práva. Konflikt mezi uvedeným zásahem do důvěry občanů v právo a mezi ochranou této důvěry občanů v právo je nutné proto posuzovat hlediskem proporcionality. Hledisko proporcionality Ústavní soud ve vztahu ke konkrétní věci která je svou povahou podobná projednávanému sporu -zevrubně rozvádí.

Z citovaných přechodných ustanovení zákona č. 105/2000 Sb. podle názoru odvolacího soudu neplyne, že by jimi byla proporcionalita ve smyslu chápaném Ústavním soudem porušena. Proto není rozumného důvodu k názoru, že odporují Ústavě.

Ze všech těchto důvodů byl rozsudek okresního soudu ve věci samé jako věcně správný potvrzen (§ 219 o.s.ř.). Byl potvrzen i ve výroku o nákladech řízení, i když tento výrok není dostatečně odůvodněn. Náhrada nákladů řízení ve výši l0.455,- Kč, kterou okresní soud žalovanému vůči žalobkyni přiznal, nepřevyšuje totiž částku, na kterou by měl podle obsahu spisu (paušální sazba výše odměny 10.000,- Kč, 4 paušální náhrady po 75,- Kč, náhrada za promeškaný čas 6 x 50,- Kč a náhrada cestovních nákladů 780,- Kč) právo.

Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn zněním § 224 odst. 1, § 142 a § 149 odst. 1 o.s.ř. Jde o paušální sazbu výše odměny za zastupování žalovaného advokátem 5.000,- Kč ( § 5 písm. b), § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb.), a o paušální náhradu hotových výloh (§ 13 odst. vyhl. č. 177/1996 Sb. advokátní tarif) ve výši 75,- Kč, celkem tedy o částku 5.075,- Kč.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání, jestliže dovolací soud, jímž je Nejvyšší soud ČR, dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po stránce právní zásadní význam. Dovolání se podává u Okresního soudu ve S. do dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku.

V HK dne 12. listopadu 2002

předseda senátu